Rok se s rokem sešel a nastal čas mého už druhého a původně neplánovaného výletu. Pepax mi totiž někdy po Novém roce oznámil, že jede s Evou opět do Japonska a k tomu berou ještě další tři děvčata. Bylo to těžké rozhodování, protože letenky nebyly levné, ale nakonec jsem podlehla tomu ještě jednou vidět Japonsko a koupila je. Protože si minulý rok Sillicon stěžoval, že jsem mu o prvním Japonsku neřekla a že chtěl jet taky, tak jsem mu to teď řekla, resp. jsem ho postavila před rozhodnutí teď a nebo nikdy. Letenku bylo totiž nutné koupit ještě tentýž den. A pak se jen čekalo na konec června.

Den 00 – úterý 27.6.2017

V den odletu jsem měla den blbec, neboť mě zastihlo úmrtí v rodině. Postavilo mě to před nesnadné rozhodnutí, zda cestu odložit či nikoliv. Po několika telefonátech s rodinou jsem se rozhodla pokračovat v cestě. Před šestou odpoledne jsem dorazila na pražské letiště, kde už čekala brněnská tlupa + Sillicon. Nechala jsem si napresovat velký baťoh do zelené koule a šlo se k odbavení. Rámy jsem prošla v pohodě a pak jsme už jen čekali pod nepříjemnou klimatizací u naší brány, kterou nakonec změnili a museli jsme se přesunout. Letadlo mělo zpoždění, ale nic výrazného. Zklamala mě jeho průměrná úroveň. Žádný displej, žádné USB, sedadla po třech. Vedle mě roztahující se (asi) Španěl. Hned po přistání v Paříži jsme se oddělili a šli se Silliconem hledat autobusovou zastávku pro hotel shuttle. Musím říct, že značení na CDG nestojí za nic a tak jsme dobrou půlhodinu bloudili, než jsem se musela zeptat, ale nakonec jsme to našli. Autobus přijel až po půlhodině nervózního vyhlížení. Nakonec dorazil, klima na plné pecky, nic příjemného. Na hotelu jsme byli 5 minut po půlnoci, ale check-in byl bez problémů, nechtěli ani pasy. Koupila jsem dvě snídaně, abychom nebyli ráno o hladu.

Den 01 – středa 28.6.2017

Ráno jsme byli probuzeni křovinořezem, který obsluhoval nebohý pracovník původem z třetího světa, ale ještě jsme chvíli vydrželi a na snídani vyrazili kolem půl deváté. Dnes jsem už nelitovala, že mám hotel, protože jak jsem se později dozvěděla, druhá skupinka, která zůstala na letišti, byla ve dvě v noci násilně odklizena pracovníkem ochranky ven. Inu, bad luck. Po vydatné snídani jsme se rozhodli se Silliconem ulovit nedalekou kešku, ale narazili jsme na industriální překážky, jinak řečeno čtyřproudá silnice se nesměla přecházet, za ní byla ještě oplocená vlaková trať a na mostě přes ní značka zákaz vstupu. Rozhodli jsme se překážku legálně obejít přes most a nákupní centrum, což se povedlo, ale pěkně jsme se prošli. Kešku jsme snadno našli a rozhodli se vrátit se k hotelu, odkud nám měl jet zpáteční autobus na letiště onou nelegální zkratkou, kterou jsme prve našli, jen v opačném směru. Vše proběhlo hladce a došli jsme k hotelu a počkali na autobus. Ten nakonec přijel a odvezl nás na letiště hrůzy. Potom jsme zjišťovali, jak se dostat na gate, odkud nám mělo letět letadlo do Tokia, ale slečna nám sdělila, že gate je změněná a tak jsme hledali, kde projít bezpečnostní kontrolou a jak se dostat na gate. Museli jsme kvůli tomu vystát asi půlhodinovou frontu, ale nakonec jsme se na požadované místo dopravili a o několik minut po nás dorazili i ostatní, kteří byli na prohlídce centra Paříže. Letadlo odletělo trochu později, asi protože se zhoršilo počasí a začal slejvák. Octli jsme se na jedenáctihodinové cestě do Japonska. V letadle Boeing 777 byla dobrá obsluha, sice jsme byli namačkaní na trojce, ale výhled z okénka přes Sillicona byl uspokojivý. Jídlo od Air France nebylo špatné, pití bylo servírováno často a v poměrně široké škále. Jako obvykle jsme dostali k vyplnění imigrační formuláře, stejně jako při loňské cestě. Teď zbývá nějakých 5 hodin do cíle a poté Tokijské ráno a rozchod do města, abychom se večer zase sešli na letišti na let do Fukuoky.

Den 02 – čtvrtek 29.6.2017

Po příletu do Narity jsem byla rozlámaná a nevyspalá, ale ráda, že jsem zase v Japonsku. Po standardních kontrolách a focení jsme nasedli na Keisei Express a jeli na Shimbashi, kde se větší část odtrhla a šla na rybí trh Tsukiji a já a Sillicon jsme hledali příslušné metro, které by nás zavezlo do elektronické čtvrti Akihabara. Bohužel jsme nastoupili do soupravy, která jela opačným směrem, a my jsme to zjistili až po několika stanicích (moje chyba, pardon). Tak jsme si udělali nechtěnou zajížďku. Po příjezdu do Akihabary jsme si nejdřív spletli východ, a tak se to trochu zkomplikovalo, ale pak jsme zapluli do prvního Book Offu a Sillicon se rozjel v utrácení. Zavedla jsem ho podívat se do herny Pachinko, potom do obchůdku s retro videoherní elektronikou Super Potato a jiných krámů včetně Sofmapu se svou vtíravou melodií. Potom jsme hledali, kde se najíst a nic nám nebylo dost dobré, až jsme podlehli nátlaku Japonce lákajícího lidi z ulice do jeho restaurace. Jídlo tam bylo uspokojivé (mě to chutnalo velmi) a pak už rychle zpátky na Shimbashi vyndat velké batohy z coinlockerů a vydat se zpátky vlakem na letiště Narita. Cestou všichni klimbali, neboť časový posun a únava dělá své.

Let z Narity do Fukuoky začal pěkně, ale při přistání byla bouřka a pěkně to s námi lomcovalo. Letadlo se myslím pokoušelo přistávat nadvakrát. Dojeli jsme metrem na stanici Hakata a odtud pěšky na hostel Hakata@Capsule, který je asi 400m od stanice ve vysoké budově v 11. patře. Komfort je uspokojivý, sprcha přístupná ihned a bez poplatku, což je nejdůležitější. Sprchuji se, dopisuji report a zaléhám.

Den 03 – pátek 30.6.2017

Ráno se vstalo kolem osmé a po typicky japonské snídani – rýže se syrovým vejcem a polévkou miso (naprosto úchvatná chuť, jedna z nejlepších snídaní v mém životě) – se jelo se do parku Higashi Kōen, potom na Hakata Port Tower kolem přístavu a pak na Tenjin podívat se po obchodech. Potom jsme ještě jeli do parku Ohori Kōen, kde nás zastihl krátký déšť a kolem hradeb Fukuoka Castle metrem do centra na večeři do zakouřené hospody na rámen (tady jsem si snad poprvé všimla, jak se rámen jí – nudle se přidržují hůlkami a srkají se tak, aby to vydávalo co nejhlasitější zvuky) a pak už jen koupit snídani a rychle na hostel spát, protože zítra balíme v 5 ráno a vyrážíme Shinkansenem do Nagasaki.

Den 04 – sobota 1.7.2017

V sobotu ráno jsme vstali a vyrazili na Shinkansen z Hakaty do Shin-Tosu s přestupem na lokální expres do Nagasaki. Cesta Shinkansenem byla krátká, takže to vytáhl jen na 160 km/h. V Shin-Tosu jsme měli půlhodinovou přestávku a potom jsme se kochali jízdou kolem pobřeží moře až do Nagasaki. Koupila jsem si v 7 Eleven sladkou vodu, ale ve vlaku se mi ji povedlo rozlít. Ještě že mi Sillicon půjčil své posmrkané kapesníky, abych tu hrůzu utřela. Díky.

Po příjezdu do Nagasaki nastal rychlý sled událostí. Hned z nádraží jsme šli do kanceláře společnosti vypravující vyhlídkové plavby na ostrov Hashima, kde je rozsáhlý opuštěný komplex po hornících. Bylo to náročné jak teplotně, tak stresově, protože loď byla plná lidí a nastávalo úmorné vedro. Asi po dvacetiminutové plavbě byla přestávka na ostrově Takashima, kde je muzeum Hashimy a hned potom se odplouvalo na samotný ostrov. Tam byl rozsáhlý výklad v Japonštině a asi za půl hodiny návrat do Nagasaki. Že jsem se spálila od sluníčka, jsem zjistila večer. Mezitím Pepa našel ubytování, tak jsme ho šli najít a přihlásit se. Pak se šlo na oběd a z něj kopcovitým městem po nějakých památkách a svatyních, až se došlo ke katolickému kostelu, odkud jsme vyrazili do parku Nagasaki Seaside Park u moře, tam jsme se brouzdali příjemnou studenou vodou v jakémsi brouzdališti, které vedlo od fontánky, ze které občas začala tryskat voda větším proudem. Pak jsme se přesunuli na vedlejší trávník, kde si místní omladina krátila čas skákáním do záchranného kruhu hozeného do vody, který tu byl uvázaný. Trávník byl příjemně pichlavý a tak jsme se na něm uvelebili a chvíli pozorovali dění okolo, chvíli zase Pepa pouštěl nějaké srandovní písničky z mobilu. Už se stmívalo, a tak jsme vyrazili ještě hledat restauraci na večeři a přitom se prošli po nábřeží. Našli jsme komplex YouMe, kde byl udonový fastfood, a tak se hladovci najedli. Večer jsem byla ráda, že jsem ráda a velmi ráda jsem si dala sprchu a potom postel. Sice jsme byli ubytovaní na společném pokoji s cizinci a palandy byly docela rozvrzané, ale únava udělala svoje a tak jsem usnula jako špalek.

Den 05 – neděle 2.7.2017

Ráno jsme se sbalili a baťohy uložili v hostelu. Šli jsme nejdřív do komplexu starých anglických staveb Old Glover, kde byl krásný výhled na město a potom tramvají na památník atomové bomby a následně do muzea. Potom jsme chtěli jít do penguinária, ale bylo pozdě a i když se Pepa snažil za každou cenu najít autobusovou zastávku, rezignovali jsme na to, protože bychom to nestihli. Také začala panovat trochu depresivní nálada a tak se na mě Pepa obrátil o radu, kam bychom mohli jít. Viděla jsem několikrát kopec se stožáry nad Nagasaki, a tak jsem navrhnula toto místo. Pepa souhlasil, ale bylo potřeba dojít pod lanovku, k čemuž bylo třeba ujít zhruba 2km přes most, kde ukrutně pražilo slunce, a tak byla cesta vyslovené peklo. Při vstupu do klimatizované základny lanovky se všem ulevilo. Uzmuli jsme si i plastové vějíře a všem bylo divné, že jsou zadarmo, ale bylo to tak. Nahoře příjemně foukalo a tak to bylo velmi osvěžující. Překrásný výhled nejen na Nagasaki, ale i na okolní kopce a moře dodal všem trochu energie a chvíli jsme se tady zdrželi. Pak Sillicona napadlo, abych zkontrolovala kešky, protože jsem byla na wifi. To se ukázalo jako rozumný nápad, a tak jsme hned jednu odlovili. Potom jsme se vydali po schodech dolů, ale někdo si uvědomil, že vedou až moc dolů a že chceme jet dolů lanovkou, máme přece koupené lístky se zpáteční cestou. Tak se šlo zase nahoru a jelo se dolů. Dole jsme nastoupili na autobus a jeli zpátky do města. Tam jsme chvíli hledali restauraci kvůli večeři a nakonec jsme skončili v Coco Ichibanya na mnou oblíbeném kari udonu. Potom jsme si šli pro baťohy na hostel a Pepík našel nové ubytování kousek odtamtud. Byl to regulerní hotel, ale cena byla menší, než hostel s palandami, kde jsme byli před tím. Tak luxusní pokoj jsem v Japonsku ještě opravdu neměla. To jsem ještě nevěděla, že toto je nejlepší ubytování z celého výletu a ostatní už budou jen horší. Ale radši dost psaní a zalehnout.

Den 06 – pondělí 3.7.2017

Pondělní ráno jsme málem zaspali, protože jsme si v noci dlouho povídali a šli spát až dlouho po půlnoci. Vyšli jsme přes město na vlak a po zjištění, z kterého nástupiště nám to jede jsme zašli ještě pro snídani do Family Martu. Přestup opět v Shin-Tosu byl rychlý, ale stihla jsem tam posnídat. Vlakem do Kumamota jsme jeli asi 20 minut a nejvyšší rychlost byla naměřená kolem 245 km/h. V Kumamotu bylo příšerné vedro a podle plánu jsme si zakoupili obědy v Obento krabičkách, že si je sníme v parku. Ten byl ale 2,5 km daleko a s krosnami na zádech v příšerném vedru nebyla cesta úplně lehká. Zplavení jsme zastavili ve stinném údolí a začali jíst, ale po chvíli na nás začala volat ostraha parku, ať jdeme pryč. Vysvětlovali nám, že zvolené místo je příliš nebezpečné pro piknik. No, místo bylo sice ohraničené nějakými zátarasami, ale vypadalo pěkně. Tak jsme byli nuceni vyšplhat do kopce a tam jsme našli stín starého mohutného stromu, kde jsme se usadili a snědli oběd. Velmi mě tížila únava. Potom jsme se vydali najít hotel, ale tam jsme si jenom na recepci uložili baťohy a šli na tramvaj, kterou jsme dojeli na hlavní nádraží, protože bylo v plánu jet na ostrov Kamiamakusa. Vlak jel kolem hodiny, a když jsme přijeli do Misumi, zjistili jsme, že nám trajekt na ostrov právě ujel. Mohl za to částečně prodavač krámku se suvenýry u nádraží, který nás obdaroval ledovými čaji a sušenkami, ale taky to, že jsme vlastně nevěděli, kdy trajekt jede. Po zjištění, že se jednalo o poslední trajekt tohoto dne jsme se rozhodli počkat na autobus, který jel ale víc než za hodinu. Autobusu trvala cesta dlouho, ale zato jsme byli odměnění krásným výhledem na moře. Potkali jsme tam taky nějakého Kanaďana, který nám říkal, že nejbližší pláž je asi 2 km daleko, takže to nemělo cenu. Zpátky jsme se vraceli stejným autobusem a potom vlakem a nakonec tramvají, která ale končila asi o dvě zastávky dřív, takže jsme to museli k hotelu dojít pěšky.

Den 07 – úterý 4.7.2017

Ráno jsme vstávali poměrně brzo, protože jsme měli ještě snídani na hotelu. Venku lilo jako z konve, tak jsme si museli vzít pláštěnky a rychle po snídani na tramvaj. Chtěli jsme jet Shinkansenem do Hakaty a potom do Kokury, ale protože byl zrovna ten den hlášený tajfun, tak měl Shinkansen hodinové zpoždění a než abychom na něj čekali, nasedli jsme do lokálního expresu, který měl zpoždění jen 3/4 hodiny. Už v Kumamotu při cestě tramvají jsme se téměř brodili loužemi a záplavenými ulicemi. Do Hakaty jsme se dostali až v poledne a vlak do Kokury jel skoro hodinu, a tak jsme rychle spěchali do muzea záchodů firmy TOTO, což bylo v plánu. Protože jsem měla hlad, vyzkoušela jsem teplý hamburger z automatu a nebylo to špatné. V Kokuře uz nepršelo, a tak se nevyplnily nejhorší vyhlídky, že nás smete vichřice. Po záchodech jsme jeli monorailem zpátky na nádraží a odtud do železničního muzea, které ale brzy zavíralo, a tak jsme ho jen proletěli. Po zastávce u automatu na zmrzlinu se šlo na nedalekou věž s vrcholem, jehož tvar Sillicon označil jako plivátko. Byl tu pěkný výhled na most Kanmonkyo, který spojuje ostrovy Honšú a Kjúšú. Dole ještě holky vybíraly v obchodě oblíbené magnetky, a pak byl návrat zpět na nádraží a vlakem do hlavní stanice Kokury. Tady byla večeře a pak se jelo expresem Sonic do Oity, což je město nedaleko lázeňského Beppu, kde jsem byla loni. Hotel byl dost divný, pokoje hrozně malé a manželská postel široká jen asi 140 cm nebyla pro spaní vedle Sillicona moc vhodná.

Den 08 – středa 5.7.2017

V hotelu byla i snídaně a po ní jsme vzali bágly a honem na nádraží na vlak do Yufuinu. Tam se ukázalo, že jdeme na sopku. To by byla celkem nevinná informace, jenže jsme absolutně netušili, do čeho jdeme. Vyjeli jsme autobusem na úpatí sopky Yufu-dake a nastalo velké dobrodružství. Na začátku trasy byly k dispozici bambusové hůlky, které pomáhají při chůzi do kopce a přilby. První jsem se rozhodla využít, druhé ne. Ale stalo se něco horšího. Začalo pršet. Hora se ponořila do mlhavého oparu a po krátkém čekání, jestli nepřestane, jsme se rozhodli vyrazit. Jedna z tras vedla lesem, tak jsme po úvaze, že bude lepší jít tudy, protože v lese prší míň, zvolili tu. Terén se začal brzy zhoršovat a stezka značená žlutou páskou obvázanou kolem stromů mizela, místo ní bylo čím dál víc kamení a bláta. Kopec byl strmější a strmější, ale to nejhorší na nás ještě čekalo. Po dvou a půl kilometrech bylo rozcestí a cesta začala být podstatně náročnější. Převýšení strmě stoupalo každým centimetrem skrz bujnou vegetaci a kamení, občas se bylo potřeba přitáhnout po provaze zajištěném skobami, později přišlo lezení přímo nahoru po skále po řetězech. To už bylo jen několik set metrů od vrcholu. Nahoře nad skalami byla vysoká a mokrá tráva a k tomu začal příšerný slejvák a bouřka, něco jako kdyby vám někdo pustil nad hlavou sprchu. Takže pláštěnka, kterou jsem měla oblečenou se stala zbytečnou a měla jsem promočené úplně všechno. Potom se najednou na chviličku vyjasnilo, ale vzápětí začalo opět pršet a tak jsme vrchol dosáhli v dešti. Zpátky se šlo jinou trasou, která nebyla tak náročná, ale ještě několikrát hustě pršelo. Dole jsme zjistili, že by nám měl jet každou chvíli autobus zpátky do Yufuinu a nakonec neplánovaně jeden jel, tak jsme nasedli a jeli na zastávku poblíž lázní, kde jsme byli minulý rok. Tady už byla Eva s Milenou a my jsme si dali lázeň. Uvnitř bylo několik Japonců, tak jsme se k nim přidali. Voda v lázních byla horká, ale vydržela jsem tam dlouho, protože jsem byla prochladlá z horské túry. Potom se šlo na vlak do Oity, ve kterém byla dost nepříjmená klimatizace. V Oitě jsme si vyzvedli bágly z coinlockeru a převlékli si mokré věci. Pak jsme dojeli do Beppu, šli se checknout na hostel, mimo jiné ten samý co loni, jen v jiné budově poblíž, a potom jsme byli na vynikajícím jídle v indické restauraci – bylo to epické zakončení náročného dne a malé připomenutí kuchyně, kterou známe. Následoval návrat, sprcha, usušit promočené peníze a oblečení a spát. Toto byl nejnáročnější den celého výletu, patrně bych výstup na sopku odmítla, kdybych věděla, co mě čeká. Rozhodně zážitek na celý život, ale podruhé už tam nepůjdu, i kdyby mě prosili.

Den 09 – čtvrtek 6.7.2017

Další den se vstalo a pár lidí si šlo vyprat špinavé věci. Potom se šlo na snídani, ale šli jsme kolem Lawsona a tak tam holky zapadly a ze snídaně nebylo nic, protože jsme kýžený podnik stejně nenašli. Situace ve skupině se trochu vyhrocovala a protože už bylo dost hodin, rozhodli jsme se změnit plán a jet do akvária a delfinária Umitamago mezi Beppu a Oitou. V akváriu jsme stihli krmení ryb potápěčem, super show s cvičenými mroži a delfíny a nakonec jsme jeli monorailem do parku s volně pobíhajícími opicemi. To už bylo odpoledne a my jsme museli jet autobusem zpátky do Beppu, kde jsme šli na večeři na sushi. Tam jsme nechápali nic a personál taky nechápal, že nic nechápeme. Po zdlouhavém vybírání z jídelního lístku a následném vysvětlování číšnici, co chceme, jsme se nakonec poměrně dobře najedli. Problém nastal při placení, kdy chtěli platbu za celý stůl a my se Silliconem jsme chtěli zaplatit každý zvlášť za sebe, s čímž měli neskutečný problém a nakonec nám to naúčtovali špatně, protože to počítali podle barev talířků na stole, jenže nevěděli, že jsme si mezi sebou talířky s jídlem různě prohazovali. Nakonec se to nějak udělalo a šli jsme hledat Recycle Mart, který jsme nemohli najít, ale zato jsme našli jiný obchod s elektronikou, kde nic neměli, a potom hned automat na zmrzlinu. Recycle Mart jsme nakonec našli, ale skoro nic tam neměli a tak jsme zalezli do Hard Offu, který byl naproti. Já jsem si koupila japonskou USB klávesnici, jednu hru na Gameboye a další Casio MX-101, které jsem našla zahrabané v regálu za řadou Wiiček. Sillicon si nasyslil spoustu blbostí a Pepa se držel na uzdě a nekoupil nic. Měli tam také hodně Laserdiscových přehrávačů i klasických filmů na obřích discích pro ně, ale to by se nikomu z nás do baťohů nevešlo. Pak jsme se vraceli procházkovým tempem na hotel, bylo to z kopce, tak to šlo dobře.

Den 10 – pátek 7.7.2017

Vzbudili jsme se do velmi deštivého rána. Museli jsme si sbalit věci a nikomu se nechtělo. Pak jsme v lijáku šli koupit něco k jídlu a honem na autobus do Beppských pekel. Tam jsme prošli všechny atrakce, stejně jako loni a ještě jsme zajeli do bahenních lázní, což byl jedinečný zážitek. Sice jsme smrděli sírou jako nikdy, ale za zážitek to stálo. Potom jsme jeli autobusem zpátky do města pro bágly do hostelu a potom koupit místenky na autobus do Fukuoky, protože vycházel nejlevněji a Railpassy nám už neplatily. Ten jel až v osm s tak jsme zašli na jídlo do obchoďáku YouMe. Našli jsme hezkou restauraci s jídly za příznivé ceny a tak jsme si se Silliconem dali hamburger se zeleninou, polévkou miso a rýži. Zdarma tu byly různé limonády a mě zaujala výborná limonáda zelené barvy, které bych vypila sud, kdybychom nemuseli brzy odejít. Museli jsme se totiž stihnout najíst rychle, abychom včas došli na zastávku autobusu. Autobus odjel téměř na vteřinu přesně a do Fukuoky jsme dorazili kolem půl jedenácté. Šli jsme se ubytovat do internetové kavárny Futaba a to bylo aspoň pro mě zatím nejhorší spaní z letošního výletu. Spaní pod klimatizací mi moc nešlo a těšila jsem se na ráno. Nepomohla ani zmrzlina, kakao zadarmo ani zkušenosti s ptaním se personálu na sprchu. Tedy, to zabralo a sprcha byla volná poměrně brzy.

Den 11 – sobota 8.7.2017

Ráno jsme se rozdělili a se Silliconem jsme posnídali sandwiche ze 7 Eleven a šli na kešky. Pár jsme jich našli, několik ale ne. Podle četných logů cizinců to vypadá, že Japonci moc nekešují. Potom jsme došli na Tenjin, kde je velké obchodní centrum a tam jsem si koupila trička, která jsem tam na začátku výletu viděla. Sillicon se šel hrabat v cartridgích pro Game Boye, kde si vyhrabal mimo jiné i Puyo Puyo 2, které dle Pepových slov chtěl Tonda Holík, ale to má za to, že v reportáži z Foreveru v posledním Flopu pomlouval ZX Spectrum :) Potom jsme hledali další obchody s použitou elektronikou, ale nikde jsme už nic zajímavého nenašli. Dozvěděli jsme se, že ostatní členové výpravy jsou na pláži u Fukuoka Tower a tak jsme sedli na metro a jeli tam. Vykoupali jsme se v moři na pláži a šli ještě po krámech. Večer jsme se ubytovali v posledním hostelu a ráno už na letiště.

Den 12 – neděle 9.7.2017

Ráno jsme jeli metrem na letiště a letěli do jihokorejského Soulu. Tam jsme jeli vlakem z letiště do města a skončili v muzeu novodobé historie Koreje, protože sotva jsme vylezli ven z metra, začal hustý déšť. Promočená jsem byla ráda, že můžu být v suchu. Muzeum bylo moc pěkné, ale my jsme pokračovali dál do paláce Gyeongbokgung, což je velký areál královského paláce a zahrad. Bohužel začal opět velký slejvák. Pak ale přestalo a celý areál jsme prošli a potom nás už vyhnali hlášením, že zavírají. Jeli jsme na Seoul Station a hledali něco k jídlu. Náhodou jsme narazili na fastfoodovou vývařovnu, kde jsem si dala korejskou národní specialitu bibimbap. Byl to pálivý, ale vynikající zážitek. Potom jsme šli na zmrzlinu do Baskin Robbins, kam posléze zamířila i druhá část výpravy a pak už rychle na zpáteční vlak na letiště. Odlet byl v 0:55.

Den 13 – pondělí 10.7.2017

V letadle byla docela nuda, protože z nějakého důvodu v naší řadě nefungoval interaktivní systém, a to ani po upozornění personálu a centrálním restartu systému. A tak jsme celou dobu jen civěli na displej s informacemi o letu. Letadlo bylo asi už starší, takže tu chyběly i dobíjecí zásuvky, o USB nemluvě. Časový posun o 7 hodin zpět nebyl příjemný, ale dal se snést lépe než posun vpřed, který nastal při letu tam. V Amsterdamu nás čekal poměrně rychlý přestup na malé letadlo do Prahy. Probíhalo to bez problémů a do Prahy jsme přiletěli jen s několikaminutovým zpožděním. Následovalo rozloučení a rozjezd domů na všechny možné strany. Přijela jsem domů, vykoupala jsem se, zalezla do postele a spala jsem jak mimino.

Z letošního výletu do Japonska jsem si dovezla mnoho pěkných zážitků a peněz do toho investovaných nelituji. Pohled na Japonsko jsem si v několika věcech upřesnila a po počátečním nadšení vidím některé věci realističtěji.

Last edit: 20-05-2019

Autor
Kategorie Reporty