To jsem tak jednou četla v jednom ataristickém diskmagu, jak Pepax, Bob!k a Raster jeli do Japonska. Okamžitě mě popadla myšlenka, lépe řečeno bledá závist, že když můžou oni, tak ani já nemůžu zahanbit značku Sinclair a jednou se tam podívám také. Tato země mě tak nějak podvědomě zajímala už dřív, i když vypravit se tam mi zprvu připadalo jako šílený nápad. Něco mě tam ale lákalo, a tak jsem o tom několikrát s Pepaxem mluvila a projevila svůj zájem zúčastnit se jeho případné další cesty tam. Necelý rok před odjezdem jsem dokonce začla nevštěvovat nezávisle dva kurzy japonštiny aniž bych věděla, že do Japonska opravdu zanedlouho poletím. Prostě mě jen zajímala ta řeč. Ačkoliv se původně mluvilo o roku 2017, na Bytefestu 2015 bylo jasné, že se vše asi posune a pojede se už letos. Pepax, který byl v Japonsku už asi šestkrát, věděl, jak to chodí. Přišel s nápadem, že by nás mohlo jet víc a tak rozhodil sítě na facebooku a nakonec se sešlo osm zájemců, z čehož jeden to na poslední chvíli vzdal. Za cenu cca 5 600 Kč za jednu zpáteční letenku jsem jela, resp. letěla na 17 dní do země vzdálené 9000 km. Pravda, cena se o dost zvýšila tím, že jsme si pořizovali tzv. Railpass, týdenní permamentku na vlaky společnosti Japan Railways (JR), která vyšla na něco přes sedm tisíc, ale nejdražší ze všeho byl samotný pobyt, díky tomu, že jsme hodně cestovali a téměř každou noc spali někde jinde. Tím nechci říct, že pobyt v Japonsku je drahý. Dá se tam vyžít s minimem peněz. Já si u nás měnila 120 000 ¥ a zbylo mi jen několik set yenů, ale nakupovala jsem retro elektroniku a opasek jsem utažený neměla, utratit vše bylo od začátku v plánu. Když víte, kam jít pro jídlo, kde levně přespat, kde co nakoupit nebo jak získat různé slevy, může vás pobyt v Japonsku vyjít na minimum prostředků. Toto ale není návod, jak co udělat, ale report, tak už vás nebudu napínat. Report jsem psala online na tabletu, tudíž omluvte mix přítomného a minulého času a případné překlepy, které jsem mohla přehlédnout. Japonské názvy jsem se snažila zapsat pro lepší čtení s českou diakritikou, ale někde bylo lepší držet se anglického přepisu.

Den 00 – pátek, 10.6., Praha

Už ráno jsem začala být nervózní z dnešního dne. Čekal mě totiž let na nejvzdálenější místo v životě. Nemohla jsem tomu věřit, byl to pocit podobný tomu, jakobyste letěli třeba na Měsíc. Jak čas plynul, nervozita stoupala a vše vyvrcholilo v okamžiku, kdy jsem se musela zvednout z práce a vydat se směrem letiště, kam už dorazil stejně nervózní Honza. Po příjezdu jsme chvíli klábosili venku na lavičce před Terminálem 1 a čekali na Pepu s Evou a na Zbyňka. Ti zanedlouho dorazili a pak už šlo všechno ráz na ráz. Dorazil Wayne, kterého dovezl Killj0y autem a zanedlouho i Klára. S Honzou a Waynem jsme se rozhodli, že necháme naše batohy profesionálně obalit, zatímco ostatní se spokojili s izolepou. S hrůzou jsem záhy zjistila, že v cestovním zavazadle nesmí být sprej a tudíž i můj miniaturní lak na vlasy. Byla jsem připravená na nejhorší scénář, že mě někde zastaví a donutí nepovolený předmět vyndat ze zabaleného batohu, ale obavy se nanaplnily, odbavení proběhlo hladce a náš let neměl zpoždění. Po rozkoukání se v letadle z Prahy do Istanbulu jsme se usadili a zjistil jsem, že i když to je v tomto letadle větší než v autobusu, sedadla po třech jsou poměrně blízko za sebou a tak člověk neměl moc prostoru, i když na pohodlné sezení i rozložení stolečku to samozřejmě bohatě stačilo. Na LCD displeji zabudovaném v sedadle před šlo sledovat náš let online a tak mi ani nevadilo, že nesedím u okénka. Krom toho tu byl vysouvací ovladač na hry zkombinovaný s klávesnicí. Někdo hrál hry, někdo sledoval filmy a někdo pozoroval náš let se všemi možnými parametry, které šly na displeji zobrazit. Je zajímavé sledovat svou polohu na mapě na displeji a číst názvy měst, která jsou zrovna pod vámi. A tak jsme přeletěli ČR, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, až jsme se ocitli nad cílovým Tureckem. Tady nás čeká přestup na větší letadlo do Ósaky.

Den 00.5 – pátek v noci a sobota ráno, Istanbul

Jako den půl se dá nazvat doba přeletu z Turecka do Japonska, kdy v Japonsku je o šest hodin víc. V Istanbulu jsme počkali na náš další let, který měl z neznámého důvodu několik desítek minut zpoždění. Pak letadlo ještě dlouhou dobu rolovalo a uběhlo ještě hodně času, než jsme se koněcně dostali na ranvej. Tentokrát jsem získala místo u okénka a musím říct, že pohled na noční rozzářené město ze vzduchu byl úchvatný. Přijemná věc byla, že díky tomu, že bylo letadlo větší, bylo zde i více prostoru pro sezení, ale patrně se jednalo o nějaký starší typ letadla, takže zásuvky pro dobíjení USB zařízení, které byly v letadle z Prahy tu chyběly a systém dotykových obrazovek se zdál minimálně o dvě generace starší. Nejvíc asi naštvala nefunkčnost online mapy, takže jste nevěděli, kde právě jste a místo toho na obrazovce byly jen poměrně strohé informace o rychlosti, výšce a času do přistání a neustále otravná šipka, ukazující směr a vzdálenost (Kibla) od Mekky. Krátce po vzlétnutí se začalo podávat menu, na výběr byly těstoviny nebo maso. K tomu džusy nebo pivo, káva, čaj. Před jídlem dostal každý teplý navlhčený hadřík na očištění rukou, což je v Japonsku běžné a menu zde již bylo i v Japonštině, stejně tak jako vybraná hlášení cestujícím. Dostali jsme také imigrační formuláře, ve kterých se musí uvést, že do Japonska nejedete s nekalými úmysly, uvést své nacionále a adresu pobytu. Po věceři (ve tři ráno tureckého času) se většina cestujících rozhodla pro spánek, včetně mě. Moc to ale nešlo, a tak jsem spala asi necelou hodinu a potom jsem si hrála Star Force na tabletu. To mě trochu unavilo a opět jsem zabrala. Venku se díky neustále se měnícímu času brzy rozednilo a tak někdo zatáhl plastová stínítka u okének, aby spáče nerušilo denní světlo. Podle očekávání také každý dostal bačkory, ponožky, deku, polštářek, zubní pastu, kartáček, klapky na oči a nějaké další věci. Vůbec se tomu nedivím, protože cesta je to opravdu dlouhá a sedět víc jak deset hodin v letadle je otravné a únavné. Nyní se nacházíme přibližně 4000 km od cíle a zbývá nám nějakých pět hodin. A já jdu opět zkusit spát.

Den 01 – sobota 11.6., Ósaka

Trochu jsem ještě zabrala, ale už to moc nešlo a naštěstí se mi zachtělo na malou stranu, tak jsem se prošla a přestaly mě trochu bolet nustále ohnutá kolena. Závěr letu už byl skoro k nesnesení a těšila jsem se, ač hrozně unavená, až přistaneme. Přílet do Ósaky byl dokonce skoro na čas a já jsem byla šťastná, protože jsem byla v Japonsku a taky protože jsem mohla vstát a někam jít. Odbavení proběhlo v naprostém pořádku a pro projití teplotního skeneru těla (kvůli ptačí chřipce a jiným nemocem) následoval jakýsi pohovor s imigračním úředníkem, na který už stála dlouhá, ale svižná fronta. Postavila jsem se za Evu, ale pak jsem si všimla, že úředník vedle je sympatičtější a tak jsem se postavila do řady vedle. Nakonec Pepa vypozoroval, že úředníci pro domorodce, kteří mají zrovna u přepážky volno berou i cizince, a tak jsme běželi k jednomu z nich. Odbavení proběhlo tak, že jsem ukázala pas a jeden z vyplněných formulářů, kde prohlašuji, že nejsem terorista či jiný zločinec. Dále jsem musela naskenovat otisky obou svých ukazováčků ve speciálním skeneru, což se mi napoprvé nepovedlo, ale pak to vyšlo a nakonec si úředník pořídil moje foto na památku. Musela jsem se sklonit, protože přepážka pro Japonce měla vzhledem k jejich průměrné výšce kameru umístěnou níž. Pak jsme vešli do haly, kde na pásech vyjížděla zavazadla a naše tři zelené, pečlivě omotané batohy jsme našli během okamžiku, tedy Pepa pro ně hned běžel, jen co je zmerčil. Po rozbalení se šlo na WC a potom k celnímu odbavení, kde jsme chvíli tápali, ale nakonec nás ochotný celník po ujištění, že opravdu nevezeme živá zvířata navedl ke správné přepážce. Tam další usměvavý celník požadoval jen pas a druhý formulář a to bylo vše, byli jsme oficiálně v Japonsku. Pepa pak hned horlivě začal řešit railpassy a tak jsme hned vyhledali kancelář Japan Railways, kde velmi ochotná a usměvavá slečna vyřídila vše a pro všechny, dokonce se u ní povdlo udělat rezervaci na noční vlak do Tokia. Potom jsme si koupili lístek na vlak do města a měli jsme štěstí, protože za pár minut jel. Cesta trvala asi 50 minut, vlak byl na naše poměry velmi luxusní a klimatizovaný a překvapila nás možnost otočení celých dvojsedadel proti směru jízdy, stačilo sešlápnout pedál u každého z nich, západka povolila a mohlo se dle libosti otáčet. Měli jsme ale s sebou batohy a tak jsme si sedadla neotáčeli. Při výstupu jsem si všimla, že hned u vchodových dveří je místo pro odložení zavazadel. Aha, tak příště. Podobných aha následovalo v dalších dnech víc, než dost. V cílové stanici nás polilo horko venkovního vzduchu a jeho vlhkost. Ač bylo kolem devíti hodin večer, na zimu jsme si nemohli stěžovat. Došli jsme k hotelu Toyo, kde měl Pepa rezervace a mladý pan recepční nám ukázal vše potřebné a dal klíče od pokojů. Pokoje byly malé místnosti s futonem místo postele a podlahou tatami. Co bylo zásadní, dostali jsme heslo na wifi a je tu zásuvka na dobíjení, takže jsem hned použila těžce vydobytý zásuvkový adaptér z GME. I když na chodbách je klimatizace, na pokojích vládne horko a tak teď tento text píšu jen v kraťasech, místo abych spala. Po převlečení a odložení věcí jsme se vydali do blízkého „súpá“, tedy supermarketu Super Tamade pro jídlo k večeři a na zítřejší snídani. Po dlouhém váhání, co v obchodě vybrat, jsem nakonec koupila nějaké buchtičky, dvě masové placky a další neznámé pochutiny. Nakupování potravin je zde opravdové dobrodružství, vše je tu jiné, nic není latinkou, a tak se mi teď skutečně hodí absolvovaný kurz japonštiny a hlavně znalost abeced a pár znaků kanji. Krom jídla jsem zakoupila i colu a ještě limonádu Aquarius. Cola chutná hodně podobně jako u nás, Aquarius je japonská záležitost se svěží příchutí. S Waynem jsme zažili malé faux-pas při našem prvním placení u pokladny. Ale už víme, že košík se má položit na pult, prodavač vyjme postupně věci a vloží je do jiného košíku na druhé straně. Platí se tak, že peníze se položí do mističky u pokladny a nepodávají se přímo obsluze. Z košík napravo se pak po zaplacení může vzít na místo u východu pro přendání věcí do tašky a je to. Venku jsme byli z obchodu dřív, a tak jsme si šli sednout na zábradlí, kde stála jízdní kola k zapůjčení, kterých je tu všude kolem mraky. Když vyšli i ostatní, chtěl Pepa udělat fotku, a shodou okolností se ke mě nachomýtl nějaký domorodec, který uměl anglicky a tak jsme prohodili pár slov o tom, odkud jsme a že zná Čeko, tedy Českou Republiku a Německo. Vyrazili jsme zpět do hotelu a s Honzou a Waynem jsme se zakecali tak, že jsme minuli odbočku k hotelu, ale naštěstí si toho Honza všimnul když najednou vykřikl „počkat! tady to neznám!“, ale byli jsme jen pár metrů od hotelu. Tam jsme uložili nakoupenou kořist do erární ledničky a kromě Kláry, která byla mimořádně znavená jsme šli ještě navštívit nedalekou čtvrť Tobita Šinči (Tobita Júkaku) lehkých děv, kterou nejdřív Pepa nemohl najít, ale pak se zeptal kolemjdoucího a zjistil, že už jsme skoro tam. Vlastně jsem zprvu nevěděla, kam to jdeme, ale nakonec musím Pepovi poděkovat, protože zážitek z procházky uličkami s doměcky, ve kterých v každém z nich babka láká pány na služby mladé lehké zmalované dívky sedící kousek za ní byl jedinečný, člověk v této zemi asi musí být připravený na kdejakou nevšední zajímavost. To už jsme ale byli opravdu utahaní a tak jsme zamířili k hotelu, někdo ještě najíst, vysprchovat a spát.

Den 02 – neděle 12.6., Ósaka

Hned ráno po individuální snídani nakoupených pochutin jsme se sešli na osmou před recepcí hotelu a vyrazili na metro, které nás dovezlo před obří akvárium Kaiyukan. Tam jsme chvíli čekali na otevření, ale přestože se utvořila velká fronta lidí, která jak jsme záhy zjistili nebrala konce, dovnitř jsme se dostali rychle díky tomu, že Pepa nakoupil jednodenní permanentky na metro, v jejichž ceně byly právě prohlídky místních atrakcí. Po náročné prohlídce akvária nám obětavý Pepa vyřídil slevu na jídlo v sousedním nákupním centru a kde jsem měla naprosto fantastický kari udon. Po obědě jsme šli na obří ruské kolo, které sousedilo s nákupním centrem a měli jsme tak možnost prohlédnout si alespoň malý kousíček Ósaky ze výšky. Potom Pepa zavelel a šlo se na autobus do muzea umění. To už se ale velmi rozpršelo a tak jsem vytáhnula pláštěnku. V muzeu bylo několik exhibic, osobně mě zaujala typografická výstava a výstava japonského umělce Yasumasy Norimury, který vykrádal autoportréty známých umělců a dodával jim vlastní obličej. Pak jsme jeli na hotel a večer měl Pepax domluvenou večeři s japonskou kamarádkou, kterou znal bůhví odkud. Hodně pršelo a ještě ke všemu jsme nastoupili do špatného metra, takže jsme se vraceli a měli jsme asi půlhodinové zpoždění. Nakonec vše dobře dopadlo a Satomi jsme našli i s její sestrou. Zašli jsme do restaurace hned vedle nádraží, kde byl zamluvený salónek. Po nedorozumění, co si dáme, nám servírka začala nosit úplně všechno, co jsme v menu viděli. Kromě exotické mořské havěti, kterou si vychutnával hlavně Pepa jsme naštěstí měli i kuřecí maso, opečené brambory a jiné normálnější věci. Na této večeři jsem poznala, že mi krevety, šneci a chobotnice nic neříkají (čti – jsou mi odporné) a po celý další pobyt jsem se jim snažila vyhýbat. Večeře byla jinak příjemná a všechny pobavilo, když jsme potřebovali zavolat obsluhu a já si všimla, že pán, co nás obsluhoval měl na jmenovce jméno Tanaka napsané samozřejmě kanou (田中) a tak jsem na něj japonsky zavolala, což všem přišlo nebývale vtipné. Menší šok přišel při placení, protože jak známo Japonci nejsou zvyklí někoho zvát a vrchní útratu sečetl dohromady, tak jsme si každý po rozpočítání zaplatili poměrně tučnou sumu kolem čtyř tisíc jenů.

Den 03 – pondělí 13.6., Arašijama, Kjóto

V pondělí ráno jsme opustili hotel Toyo a vydali se na výlet do Arašijamy, což je městečko u Kjóta. Jeli jsme metrem do stanice Umeda a odtud vlakem společnosti Hankyū do Arašijamy, kde jsme prošli parčíkem a městečkem a došli na stanici otevřeného vláčku Torokko Saga, který nás zavezl skrz mnoha tunely do Torokko Kameoka. Odtud jsme se chtěli po řece svézt na lodičce zpátky, ale dozvěděli jsme se, že kvůli zvýšené hladině řeky lodičky nejezdí a tak jsme počkali na stejný vláček, kterým jsme se vrátili, ale vystoupili jsme ve stanici Torokko Arashiyama a šli si projít bambusový les a někteří šli do chrámu a zahrad a zbytek si prošel venkovní prostor s vyhlídkou a opicemi. Odpoledne jsme se pěšky vrátili druhou stranou do Arašijamy na vlak Hankyū a s přestupem v Katsuře jsme ještě dojeli do Kjóta. Cestou z nádraží k zahradě Marujama se svatyní Jasaka jsme nahlédli do jedné z heren Pačinko-Slot, které jsou považované za jeden z typických úkazů Japonska. Bohužel jsme tam vydrželi jen pár vteřin díky příšernému smradu z cigaret. Jak jsme pak zjistili, ve veškerých japonských hernách, včetně těch s videohrami, je kouření normální, což mě od návštěv dalších podobných zařízení odradilo. V Marujamě jsem poprvé viděla japonský obřad u svatyně, kdy si máte něco přát a při tom udělat několik úkonů jako zazvonit na zvonec, ukolonit se a vhodit minci. S Honzou jsme se rozhodli odlovit naši první kešku v Japonsku, což se povedlo, keš byla na naše poměry velmi snadná. Potom jsme ještě prošli oklikou přes komplex chrámů Kennidži a vrátili jsme se na nádraží na vlak do Ósaky. Tady jsme si vyzvedli batohy, které jsme ráno nechali v elektronických úschovných skříňkách. Po návratu jsme byli velmi utahaní, ale Pepa plánoval vše v reálném čase, a tak byl trochu roztržitý. Zařizoval pro nás jízdenky na zítřejší vlak z Tokia do Takamatsu, kterým pojedeme po turboprohlídce Tokia. Teď jedeme z Ósaky do Tokia přes noc spacím vlakem Sunrise Izumo. Je tu poměrně vysoký komfort jako třeba sprcha, takže řada z nás tuto vymoženost využila. Spaní na tvrdém povrchu pokrytém jen kobercem není nic moc pohodlného, ale přesto se mi podařilo na chvíli usnout.

Den 04 – úterý 14.6., Tokio

Ráno jsme dorazili do Tokia a přivítalo nás hezké počasí. Po ranních zmatcích s úschovou zavazadel jsme se rozhodli, že původně plánované lázně vynecháme a půjdeme si dát kafe. Pepa jakožto zmatkář opět zmatkoval, což mu mimochodem nemůžu zazlívat, protože se opravdu snažil něco najít. Nakonec jsem ale našla Starbucks a tak jsme šli tam. Teď tu sedíme a kromě Kláry, která tu našla útočiště v podobě připojení k WiFi internetu, nadáváme na ceny kafe.

Nakonec jsme se rozdělili do dvou skupinek, z nichž ta první ve složení Honza a Klára se vydali na okružní jízdu městem otevřeným autobusem, kterou nabízela spolěcnost JR, zatímco zbytek se vydal na prohlídku exteriérů císařského paláce a následně do čtvrti Šinžuku a pak do parku Yoyogi. Pepa nám ještě před cestou vykládal, jak při svých cestách po Japonsku několikrát na různých místech potkal člověka, který neměl domov a jen tak přežíval z toho, co mu lidé dají a přitom prodával nějaké své zápisky. A věřte nebo ne, my jsme toho pána potkali. Byla to neuvěřitelná náhoda, na Pepu si pamatoval a tak se spolu na chvíli dali do řeči. Potom jsme se vydali hledat svatyni Meidži Džingu. Protože bylo ale už pozdě, ke svatyni jsme nakonec nedošli a zamířili do do ulice Takešita Dori ve čtvrti Haradžuku, která je vyhlášená obchody s módou pro mladé, kde jsme si mimo jiné dali vynikající palačinky, které tu nabízí hned několik stánků. Pak jsme zašli ještě za roh, kde je pěkná svatyně s parčíkem a opět zpátky na Takešita Dori, najít nějakou vývařovnu. To se samozřejmě povedlo skoro hned a tak jsme si dali poměrně dobrou večeři. Hned potom jsme jen přešli ulici, nasedli na okružní nadzemní metro společnosti JR a jeli na stanici hlavní nádraží Tokyo, kde jsme se shledali se zbytkem výpravy a vyzvedli z úschoven velké batohy. Během čekání v nádražní hale kolem nás procházely tisíce úředníků v bílých košilích, tzv. Sararīmen a hloučky mladých. Jeden ze skupinky mladých japonců, která se zřejmě vracela z pařby měl asi otravu alkoholem a tak se pár metrů od nás pozvracel a byl pak odnesen na zádech jeho kolegou. Po tomto úžasném zážitku jsme šli na perón čekat na náš další noční vlak do Takamatsu, kam dorazíme zítra ráno v půl osmé. Protože jsem si chtěla Haradžuku projít důkladněji, ještě jsem se sem sama vrátila při naší druhé návštěvě Tokia.

Den 05 – středa 15.6., Takamatsu

Po nepříliš kvalitním spánku v nočním vlaku jsem se vzbudila asi hodinu před příjezdem do Takamtsu a tak jsem si stihla vyfotit přejezd přes dlouhý most Seto-Ohaši mezi ostrovy Honšú a Šikoku. Na místě jsme byli samozřejmě přesně na čas a vydali jsme se přes město do parku Risturin Garden. Ve městě jsme se při průchodu přes nejdelší shopping arcade v Japonsku (shopping arcade jsou zastřešené ulice plné obchodů a restaurací, které se nachází snad v každém větším japonském městě) zastavili na poměrně vydatnou snídani, která mě osobně vystačila i jako oběd na celý den. Dnes bylo opravdu horko a tak každý kousek stínu na cestě do parku, vzdáleného asi 2,5 km od nádraží, potěšil. S Pepou jsme si spletli pokladnu s nějakou jinou budovou, ale hodná paní nám samozřejmě poradila, kde zakoupit lístky. Protože jsem měla loudavého skupinového procházení se za těch málo dní dost, rozhodla jsem se odpojit od výpravy a projít si park v klidu sama. Po projití všech možných i nemožných cestiček jsem se usadila ve stínu pod altánem mimo hlavní trasu a tam jsem relaxovala kolem třičtvrtě hodiny, až jsem se pak zvedla a šla k bráně, kde byl v jednu hodinu domluvený straz. Po nějaké chvíli se objevil Honza, který se také odpojil a tak jsme chvíli naboso brouzdali v trávě, než dorazil zbytek. Pak se šlo na nedalekou zastávku vlaku Ritsurinkōen-Kitaguči, odkud jsme chtěli jet zpět do Takamatsu a to jsme také udělali, ale pak jsme zjistili, že jsme do skanzenu Šikoku Mura v Jašimě, který jsme měli v plánu navštívit, nemuseli přes Takamatsu vůbec jet, protože trasa vlaku vedla přes zastávku u parku, takže jsme se vraceli. Ve vlaku mě zaujala slečna strojvedoucí v bílých rukavičkách, protože na ní bylo normálně z míst cestujících vidět, asi jako v autobusu, a navíc dělala zajímavé gesto prstem ruky – jakési „vpřed!“ – vždy, když jsme se rozjížděli. Zřejmě to mají v popisu práce (pozn. 2019: Japonští strojvedoucí mají opravdu nařízeno, aby každou projížděnou návěst označovali gestem ruky). Dojeli jsme v klidu do Jašimy, ale panovalo nechutné odpolední vedro a vzdálenost od nádraží do skanzenu byla přibližně 2 km a poslední kus do kopce, což nebylo vůbec příjemné, ale zpříjemnily to alepsoň všudypřítomné automaty na nápoje. Ve skanzenu mě zaujal provazový most hned na začátku a také historická japonská obydlí a mlýn na rýži. Pak jsme si s Waynem řekli, že se odpojíme, protože jsme chtěli jít rychleji a tak jsme trasu prošli s tím, že počkáme na vyhlídce, která měla být nahoře, ale nakonec jsme zjistili, že tam není a že vyhlídka je na místě, které bylo mimo trasu a které jsme zrovna minuli. Po několika minutách čekání jsme se vydali zpátky a potkali ostatní právě tam. Protože jsme se nechtěli zdržovat, navázali jsme na původní trasu a počkali dole u východu. Pak se šlo zpátky na vlak, kde Pepax spletl směr vlaků, takže jsme před přijíždějícím vlakem přebíhali nadchodem na protější nástupiště a potom hned zpátky, což přítomné Japonce zcela jistě pobavilo, i když to nedali to najevo, jak jim velí japonské mravy. S Pepou je prostě vždycky legrace! Po příjezdu na hlavní nádraží v Takamatsu byla naplánovaná večeře, resp. hledání nějaké restaurace, ale po zjištení, že nám za deset minut jede vlak do Okajamy jsme na večeři rezignovali a nasedli do vlaku. Přejezdu přes Seto-Ohaši zpět byl stejně úžasný jako ráno, ale po příjezdu do Okajamy jsme zjistili, že stihneme Šinkansen do Hirošimy, a tak jsme honem spěchali na správné nástupiště a Pepa zase zazmatkoval, protože Eva mezitím šla na záchod a když zjistil, že nám jede vlak za pět minut, šel Evu hledat, ale ta se mezitím vrátila a čekalo se prozměnu na Pepu. Naštěstí dorazil a tak hned honem na nástupiště a do Šinkansenu, který přijel jak jinak, než na vteřinu přesně. Prostor byl dvou a třísedadlový, ale nebylo plno, tak jsme si sedli, kde se dalo. Já seděla mezi pánem z Japonska a Zbyňkem. Pán potom vystoupil, a tak jsem měla místo u okénka, ale moc jsem ho neužila, protože už byla tma a vlak projížděl mnoha tunely. Na nádraží v Hirošimě jsem si pak z internetu stáhla aplikaci pro měření rychlosti, protože jsme debatovali o tom, jakou rychlostí jsme asi tak jeli, neboť jsme vzdálnost cca 160km zvládli díky Šinkansenu za nějakých 45 minut s jednou zastávkou. Tak to příště změřím. Po příjezdu jsme si šli sednout do čekárny a Pepa mezitím hledal na internetu ubytování. Povedlo se mu najít internetovou kavárnu, která je kousek od nádraží a nabízí přespávání v jakýchsi kójích, což je v Japonsku běžné. V ceně je i deka, polštář, pantofle, sprcha, pití, zmrzlina a polévka z automatu. V kóji je PC (já měla nějaké HP s Core i5 a Windows 7 – že tu na jakýkoli upgrade OS kašlou jsem zjistila záhy), samozřejmě v japonštině, ale klávesnice šla přepnout na anglickou a tak jsem v rychlosti prohlédla internet trochu komfortněji, než na mobilu a tabletu. Jedinou vadou na kráse tohoto bydlení je to, že na vás ze stropu celou dobu svítí LED žárovka a nejde zhasnout, protože kóje jsou něco jako openspace kanceláře oddělené jen příčkami s dvířky, takže když se postavíte, vidíte celý velký prostor s kójemi kolem vás. Dále nejsou oddělené kuřácké a nekuřácké prostory, pouze tu fouká studená klimatizace a tak to tu docela smrdí. Na zemi je žíněnka, takže po delší době spím na měkkém, což po minulých dvou nocích v Sunrise Seto/Izumo potěší. Ležím v kóji, přes hlavu mám šátek kvůli přímo svítící zářivce a zjistil jsem, že rouška, s kterou potkáte japonce na každém rohu je i účinnou obranou proti studené klimatizaci. Tak dobrou noc.

Den 06 – čtvrtek 16.6., Hirošima

Trochu jsem spala, nicméně stále foukající klimatizace byla poměrně nepříjemná a několikrát jsem se v noci přikrývala dekou, když jsem zjistila, že jsem se odkopala. Teď čekám, až někdo vstane a půjdeme na snídani, která je zdarma, abych se připojila.

Na snídani jsme šli v Waynem, který mi ukázal, co a jak, protože byl večer na věceři a já šla hned spát. Za nula jenů jsme dostali talířek s půlkou toustu, máslo, lžičku, mističku s kukuřicí, kranolky a kečup. Pak se chvíli čekalo a v půl desáté se vyrazilo uschovat zavazadla do skříněk na nádraží a pak na okružní autobus, který nás zavezl k bývalému kulturnímu centru v Hirošimě, dnes památníku míru, jehož torzo budovy českého architekta Jana Letzela bylo zachované jako memento výbuchu atomové bomby. Před tím jsme prošli místní obchod, kde jsem si zakoupila deštník, protože venku docela dost lilo. Pak jsme šli do Hiroshima Peace Memorial Museum, kde byl výbuch bomby do detailu popsán i se všemi artefakty, které se dochovaly. Byl to celkem silný a emotivní zážitek a tak jsem se už těšila na oběd. Před muzeem bylo několik školních výprav, uniformované děti měly za úkol dělat interview s cizinci a zcela náhodou si vybrali mě a Pepa byl z toho smutný že nevybrali jeho, ale asi se jim nelíbil. Bylo vidět, že se hrozně stydí a anglické věty měli předem naučené, ale přesto to bylo moc milé. Na památku jsem od dětí dostala origami a pak jsme šli na autobus na nádraží. Jeden nám ujel před nosem a tak jsme na další čekali asi dvacet minut. Autobus nakonec dojel a usadili jsme se na dost nevhodné místo před vyvýšenou sedačku, kde nebylo místo na nohy. Kromě toho pak přistoupily tři japonské důchodkyně a vehementně se o něčem dosti hlasitě bavily, takže jsem částečné usínání přerušovala náhlým probouzením. Na nádraží jsme nejdřív hledali něco k jídlu, ale pak Pepa usoudil, že bude lepší jet hned a najíst se až potom. Jedeme na ostrov Mijadžima, kde je obří oranžová brána a jiné zajímavosti, jako ochočení posvátní jelínci šika. Po příjezdu do Mijadžimy jsme hned u nádraží našli restauraci, kde jsme si dali něco k snědku (já vynikající zmrzlinu) a kluci objevili mluvícího a zpívajícího robota. Pak odjížděla nějaká loď, tak jsme v rychlosti naběhli k nástupu, ale nakonec se ukázalo, že to byla loď jiné společnosti než JR a že naše červená loď odjíždí z druhé strany budovy. Lodí jsme dojeli na ostrov, kde je slavná oranžová brána The Great Torii (Miyajima Torii, Floating Torii), patřící ke svatyni Itsukušima a spousta pagod a také už zmínění neuvěřitelně ochočení jelínci šika, kteří jsou úplně všude a jakýkoliv strach z lidí jim je téměř cizí, takže se vám snadno stane, že když vám z kapsy trčí nějaký letáček, jelínek si jen tak přijde a drze vám letáček z kapsy vytáhne a sežere. Po procházce po pobřeží moře jsme došli k místu, kde je areál svatyň a mol, před kterými se majestátně tyčí ve vodě zmíněná brána. Nejdřív jsme si mysleli, že je tu zákaz fotografování, protože u pokladen byly symboly přeškrtnutých foťáků, ale všichni ostatní fotili a tak jsme to nakonec zkusili také. Právě tu procházely uniformované školní exkurze a mnoho lidí jsme zaujali, stejně tak nějakou malou holčičku, která na nás zírala s otevřenou pusou téměř neustále. Děti měly také zábavu s naším krmením jelínků sušenkami. Když jsme vyšli z areálu, na chvíli jsme si sedli na lavičku a vymýšleli kam dál, ale začalo pršet a když jsem otvírala deštník, který jsem si ráno koupila, omylem jsem zavadila Waynovi o oko a tak jsme dobrou hodinu zůstali na místě a ujišťovali jsme se, že Wayne žije. Nakonec se to zlepšilo a tak jsme vyrazili po schodech nahoru podívat se na jednu z pagod. Shodou okolností mě napadlo zeptat se Honzy, jestli tam není keška a skutečně byla asi pět metrů od nás, ale bohužel jsme ji ani po půlhodinovém hledání nenašli. Protože lilo jak z konve, vydali jsme se na cestu zpět. Areál byl už zavřený a tak jsme ho museli obejít přes městečko. Když jsme došli k moři, najednou se udělala díra v mracích a v nich se objevily krásné červánky. Brána už byla nasvícená reflektory a tak to vypadalo velmi impozantně. S Waynem jsme došli k přístavu trajektu a zjistili jsme, že odjíždí ve 20:00, ale zbytek skupinky si ještě ráchal nohy v moři. Nakonec to stihli jen tak tak. Následovala cesta vlakem zpátky do Hirošimy, kde jsme po dlouhém čekání na Pepaxe, kterému se udělalo špatně (asi něco snědl), vyzvedli batohy z úschovny a šli se navečeřet do jedné z rámenoven. Následně na to jsme se opět bookovali ve stejné internetové kavárně, jako včera. Dokonce jsem vyfasovala lepší kóji, kde to tak netáhlo a bylo to dál od kuřáků. Vše jsme už znali, takže následoval malý nenápadný přípitek Zbyňkovou slivovicí, sprcha a spát.

Den 07 – pátek 17.6., Beppu, Yufuin

Ráno jsme vstali, kdo chtěl, si ještě objednal snídani zdarma, vrátili jsme deky a kromě Kláry, která zůstávala v Hirošimě jsme spěchali na nádraží, kde nám odjížděl Šinkansen do Kokury, kde jsme měli přestup na lokální vlak do města Beppu na ostrově Kjúšú. V Beppu jsme hledali ubytování, ale v prvním hostelu bylo obsazeno, a tak Pepa našel jiný, kde máme společnou místnost s tatami a futony a k tomu vlastní koupelnu a WC. Sice do hostelu nemohl trefit, ale nakonec jsme zvítězili díky offline mapám v mobilu. Po malé siestě jsme vyrazili na oběd. Narazili jsme na podnik, kde měli něco jako denní menu a tak jsme se snad všichni přejedli. Potom jsme šli na vlak do Yufuinu, kde měly být tradiční japonské lázně a kromě Wayna, který lázně nerad, jsme tam přímým vláčkem vyrazili. Cesta trvala asi hodinu a půl a vedla přes město Oita a potom se klikatila mezi kopci. Po příjezdu jsme si prošli hlavní ulici s krámky, až jsme dorazili na konec městěcka k úpatí hory Yufu, kde jsme narazili na lázně. Po delším váhání jsme si řekli, že to zkusíme. Uvnitř byl zrovna se umývající japonec a tak jsme koukali, co a jak dělá. Poléval se vodou z tekoucího přívodu, kterou nabíral do misek. Pak vlezl do hlavní horké lázně, chvíli relaxoval, pak vstal, osušil se a šel domů. Ještě před tím jsme před lázněmi potkali staršího domorodce, který nás do nich lákal a říkal něco o tom, že poplatek 200 yenů ani nemusíme platit. Takže jo. Vlezli jsme tam a začali dělat to, co ten koupající se Japonec. Byl ale nedostatek misek na polévání, a tak jsme na sebe dost dlouho čekali. Pak jsme jeden po druhém vlezli do druhé, méně horké lázně, která byla blíž otevřenému průhledu z domku a tam jsme relaxovali a povídali si. I když to na mě bylo dost teplé, rozhodla jsem se přejít do hlavní horké lázně. Tam jsem ale dlouho nevydržela, protože voda byla skoro vařící. Za chvíli jsem se vrátila do první lázně, která už se nezdála tolik horká. Pak jsem už vylezla, osušila se, oblékla a vyšla před domek, abych tam počkala na ostatní. Tu se ke mně připletl ten pán, co nás do lázně lákal a trochu jsme si kombinací posunků, mé angličtiny a velmi špatné japonštiny a jeho velmi špatné angličtiny a slangové japonštiny popovídali o tom, jak která voda byla teplá, že ta voda v potoce je taky teplá, kde pramení a jiné věci. Následoval pomalý návrat na nádraží, zastávka koupit pivo a (já) večeři a jelo se domů. Zpáteční vlak už nebyl přímý, a tak jsme museli na cestě do Beppu přestoupit v Oitě. Po příjezdu jsem se oddělila a šla sama na hotel, zatímco ostatní šli ještě na večeři. Wayne už předem hlásil, že internet na hotelu už funguje, protože jsme s ním před tím měli problémy. Vykoupala jsem se a šla jsem spát. Ostatní dorazili někdy později, ale to jsem už spala se špunty v uších, takže jsem o nich skoro nevěděla.

Den 08 – sobota 18.6., Beppu

Ráno jsme vstali a vyrazili na další místa v Beppu. Batohy jsme nechali na recepci hotelu, protože se sem už nevrátíme a věcer jedeme vlakem do Kokury. Vyjeli jsme autobusem na prohlídku Hells of Beppu (Beppu Džigoku), což je série vroucích pramenů nad městem. U každého pramene je nějaká atrakce, jako třeba zahrada, akvária s rybami nebo klece s krokodýly. Kromě toho, když jsme čekali na další autobus, udělali jsme si pěknou fotku s pánem, který spal v autě a měl ven vystrčené nohy v bílých ponožkách. Docela jsme se nasmáli. Pak jsme našli vývařovnu, kde jsme se naobědvali a hned potom šli dál po trase na krokodýly. Protože bylo venku hrozné horko, prošla jsem mezi klecemi rychle a čekala na ostatní, kteří zůstali nedobrovolně na sluníčku, protože mělo právě začít krmení. Potom jsme postupovali dál na další atrakce a na každé nám byl u vchodu odtržený příslušný útržek ze vstupenky. Termální prameny byly zajímavé, ale zajímavější byl automat na zmrzlinu, kde měli nejrůznější druhy. Já jsem si dala peprmintovou s čokoládou. Jinde zase prodávali třeba pepřovou zmrzlinu, ale tu jsem nezkoušela. Po projití celého areálu jeli Pepa s Evou a Honzou do bahenních lázní a my s Waynem a Zbyňkem jsme se rozmýšleli, co dělat dál. Došli jsme na původní místo, kde jsme vystupovali z autobusu a rozhodli jsme se, že zkusíme japonské KFC, jehož poutač jsme zahlédli z ranního autobusu. Po hledání zastávky nám milá slečna poradila, že můžeme jet zrovna přijíždějícím autobusem a tak jsme nasedli. Vystoupili jsme před KFC a po vstupu jsem se personálu suverénně dotázala na Currito, které mi u nás asi nejvíc z celé této americké kuřecí smažírny chutná. Bohužel jsme zjistili, že japonské KFC má velmi omezené menu a produkty, které známe u nás, vůbec nemají. Tak jsme poděkovali a šli pryč. Rozhodli jsme se, že se projdeme po pobřeží moře. V dálce byl přístav a nějaký tanker, chtěla jsem si ho vyfotit a tak jsme prošli kolem něj. Potom jsme narazili na obchod a tam jsem si koupila něco jako pizzu v podobě bagety za 113 jenů. Je zajímavé, že v japonsku mají ceny zboží většinou uvedené bez daně a cena s daní je uvedená pod ní malým písmem nebo taky vůbec. Potom jsme pokračovali v procházce po Beppské hlavní třídě Kokura Highway a když jsme míjeli benzínovou pumpu, hádali jsme, jak se řekne benzín a jak nafta, až někdo našel, že na stojanech je to i v latince. Platba přímo na stojanu platební kartou nás už po zažití nejrůznějších jiných technických vymožeností ani nepřekvapila. Došli jsme k hostelu, kde jsme si ráno schovali zavazadla, tedy nechali je tam a bez údivu byly na stejném místě, jen označené Pepovým jménem a řádně urovnané vedle sebe. Jsme přece v Japonsku! Protože druhá skupina se chvíli zdržela, zahráli jsme se Zbyňkem a s Waynem stolní hru Jenga, která byla k dispozici u posezení na recepci a hodně jsme se nasmáli. Potom přišel zbytek výpravy a zrovna ve chvíli, kdy jsem byla na tahu a věžička z kostiček byla hodně vratká, vešel Honza a na něco se ptal a věž mi spadla. Potom si s námi taky ještě zahrál, ale to už jsme museli běžet na vlak do Kokury, kde Pepa našel internetovou kavárnu, kde budeme spát. Po příjezdu do Kokury jsme se ještě neúspěšně ptali na volná místa v nočním vlaku z Okajamy do Tokia a šli přespat do internetové kavárny, která byla naštěstí hned u nádraží. Personál tradičně neuměl anglicky a tak jsme se zdlouhavě vyptávali, jak je to tu se sprchou. Také jsme zjistili, že jim došly deky na přikrytí a já měl zase tu smůlu, že naše společná kóje s Waynem byla hned pod klimatizací, takže mi v noci byla neskutečná zima. Měla jsem sice ručník, kterým se dalo zčásti přikrýt, ale ani to nepomohlo od zimy. Přesto jsem chvíli spala. Sprchu Pepa zamluvil na šestou ranní s tím, že se všichni vystřídáme po deseti minutách. Personál měl jakýsi pořadník a neustále tvrdil, že sprcha je volná od čtyř ráno, ale to se nikomu z nás nezdálo vhodné. Také nemohli pochopit, proč se v ní nechceme střídat po půl hodině, ale po deseti minutách.

Den 09 – neděle 19.6., Himedži

Ráno jsme vstali a rychle si vystáli svou vlastní frontu na sprchu. Přes noc se mi spalo špatně, byla jsem nabalená v mikině a přikrytá jenom tím ručníkem a vůbec mi to neudělalo dobře. Ráno jsem se už jenom převalovala a snažila zakrýt ručníkem části těla, na které mi táhlo. Tato noc byla z celého pobytu v Japonsku asi nejhorší. Pak jsem si šla sednout na záchod, který byl aspoň vyhřívaný. Samozřejmě jsme z kavárny vyšli na poslední chvíli, protože Honza nevstal včas a čekalo se na něj. Sedli jsme na vlak do Himedži, kam jsme si jeli prohlédnout hrad. V Hirošimě jsme se k nám připojila Klára, která byla plná zážitků z památek a muzeí z tohoto města. Už od rána nepříjemně pršelo a byla i nezvyklá zima. Po příjezdu do Himedži jsme prošli dlouhatánskou shopping arcade, která ústila skoro až u hradu. Po zaplacení vstupného jsme se zařadili do davu lidí, kteří proudili předem stanovenou trasou přes hrad. Zaskočil mě počet různých bran a vchodů, než jsme se vůbec dostali do zastřešené části. Tam také čekal personál a rozdával sáčky na mokré deštníky a potom bylo potřeba se vyzout do ponožek a boty si schovat do jiného sáčku a vzít ho s sebou. Následovalo stoupání do strmých schůdků a dávání si pozor na to, abychom se nepraštili do hlavy o horní futra, která byla nezvykle nízko. Po vystoupání do posledního patra se řetěz lidí zablokoval a čekalo se, až se všichni poslušně nasoukají ke schodům směrem dolů. Jako obvykle jsme dole čekali na ostatní. Když asi po hodině dorazili, šli jsme se ještě podívat na hradní park, který se také rozkládá za několika zdmi a má několik úrovní. Pak jsme už úplně utahaní vyrazili zpátky hledat restauraci. Pepa pospíchal a někdo se zase loudal a tak jsme měli trochu problémy dávat si na dálku vědět, kde kdo vlastně je a kam jdeme. Nakonec jsme našli restauraci, kde vařili rámen a můj Special Roku-San-Roku rámen byl vynikající. Potom se šlo zpátky na vlak do Okajamy, kde jsme jen vyndali batohy z úschovny a čekali na vlak do Tokia, protože se opravdu nepodařilo sehnat místenky na noční spací vlak Sunrise.

V Tokiu jsme hledali kavárnu, co našel Pepa, ale měli v ní plno. Nechutně pršelo a tak se nám nechtělo chodit nikam daleko. Po rozhodnutí, že půjdeme zkusit kavárnu Popeye, která byla na konci bloku, jsme našli náhodou jinou bližší a zkusili jsme to. Volná místa měli, cena nebyla nic moc a sprchu měli jen jednu a to s poplatkem 500¥ za osobu na půl hodiny. Interně jsme se dohodli, že koupíme jednu a postupně se všichni vystřídáme. Obsluha uměla anglicky možná tak dobrý den a domluva byla dost složitá. Kóje byly ale dostatečné, klimatizace jinde a kuřácká skce o dvě patra níž, takže ani nepříjemný zápach tu nebyl. Na patře byly nápoje z automatů zdarma, oblíbili jsme si limonádu z kumquatu (kterou jsme s Waynem znali z Amigy z hry Mortal Kumquat, což je parodie na Mortal Kombat). Čekali jsme, až nám personál sdělí, že je sprcha volná, až jsem z toho usnula a probudila se až ráno.

Den 10 – pondělí 20.6., Tokio

Ráno jsem hned běžela na recepci, že chci slibovanou sprchu. Slečna mě ujistila, že bude za deset minut volná a skutečně za pár minut přišla a odvedla mě tam. Po mně stačili do sprchy zalézt ještě Pepa s Evou, ale Zbyněk, který se postavil do fronty před dveře byl spatřen kamerou a následně se jej slečna přišla zeptat, co tam dělá. Když řekl, že tu jen čeká na Pepu s Evou, odešla, ale čekala za dveřmi a když Zbyňek nešel pryč, šla ho vykázat znovu. Z toho jsme usoudili, že v této kavárně jsme naposledy. Dali jsme si ještě pár kumquatů a kakaí a přitom z velkých oken sledovali dění na ulici hluboko pod námi, protože jsme byli opravdu vysoko. Pak jsme se šli odhlásit a vyrazili jsme na rybí trh, který byl poměrně nedaleko. Moje počáteční nedůvěra v nabízené mořské produkty po několika ochutnávkách zdarma opadla a dala jsem si tam několik věcí, které bohužel nedokážu popsat. Snad jen to, že byly moc dobré! Pak nás Pepa zavedl přímo na rybí trh, kde se od čtyř ráno konají bouřlivé rybí aukce. Byli jsme tam bohužel už těsně před skončením trhu, takže všichni už balili a odjížděli, ale přesto byly k vidění nejrůznější druhy mořských živočichů, určených ke konzumaci a panoval tu samozřejmě neuvěřitelný smrad z ryb. Někteří si potom dali oběd a já jsem si šla koupit pití do automatu a čekala jsem na ostatní u nedalekého chrámu Tsukidži Hongan-dži, kde jsem lepila známky na pohledy, které jsem si ráno koupila na poště cestou na trh. Uvnitř chrámu byl kromě jiného i koutek věnovaný zpěvákovi stylu visual-kei Hide-ovi, který přišel o život. Po prohlídce šel Pepa doprovodit Evu na nádraží, protože dnes odlétala domů a my jsme byli navedeni do parku Hama-rikjū Gardens, kde jsme na Pepu měli počkat. Překvapilo mě vstupné 300¥, ale bolely mě hrozně nohy, a tak jsem zaplatila a šla si sednout na lavičku, zatímco ostatní si park prošli. Pepa se přiřítil asi za hodinu a půl a čekali jsme na zbytek lidí, kteří byli pořád v hloubi parku. Po několika minutách a SMS jsme se jich dočkali a šli vyzvednout batohy do úschovny u rybího trhu, kde jsme je ráno nechali. Úschovny jsou tu vůbec na každém kroku, což je super, protože si můžete uschovat batoh do skříněk nejrůznější velikosti za pár set jenů a netahat vše pořád s sebou. Já a Wayne jsme šli rovnou ke skříňkám, ostatní šli kolem známé budovy kapslového hotelu Nakagin Capsule Tower. Pak jsme se vydali hledat náš zarezervovaný Oak Cabin Hostel. Jeli jsme metrem, ale stejně jsme pak ještě velký kus museli jít pěšky, protože byl od metra daleko. O to víc mě ale překvapila jeho kvalita a komfort. Tak toto se skutečně s internetovou kavárnou srovnat nedá. Vše čisté, čisté povlečení připraveno v kapsli, sprcha zdarma kdykoliv, kuchyňka, prostě super. Chvíli jsme relaxovali a pak jsme se já, Wayne a Zbyňek vydali s Pepou na autobusové nádraží v Šindžuku, což bylo na druhém konci města, takže nám to trvalo celkem dlouho. Cestou jsme šli kolem obchodu s mobily a mě nenapadlo nic jiného, než vystavený iPhone SE přepnout z japonštiny do češtiny a ostatní jazyky vymazat. Večer v Shinjuku byl velmi rušný a večerní tokijský život na mě udělal opět super dojem. Chvíli jsme hledali s Pepou autobus na pátek do Ósaky, ale nakonec jsme zjistili, že žádný volný už bohužel není a že jsme sem nemuseli jezdit, protože místenky se prodávají výhradně přes internet. A tak jsme šli aspoň hledat něco k večeři. Pepa nás vedl k bloku s malými restauračkami plnými nejrůznějších kulinářských specialit a když jsme prošli všechny uličky dvakrát dokola, zapadli jsme do jedné z restaurací, ale po prostudování menu jsme se zděšením zjistili, že ceny, které jsou uváděné venku na tabulích jsou bez daně a provozovatelé všemožně skrývají fakt, že chtějí i předem stanovený kuvér v hodnotě zhruba 300¥ jen za to, že si v restauraci sednete a že si k jídlu musíte dát i pití, jehož cena se klidně vyrovná i celému jídlu. A tak jsme rychle zmizeli a skončili jsme ve fastfoodovém podniku, kde jsem si dala kari maso s rýží a bylo to fajn. Na hostel jsme dorazili o půlnoci a já si ještě dala dnes už druhou sprchu, dopsala tento report a šla spát.

Den 11 – úterý 21.6., Tokio

Ráno jsme se probouzeli pomalu, protože se spalo pohodlně a nikomu se moc nechtělo vstávat. Pepax navrhl zůstat v hostelu i další dvě noci a tak se při odchodu ještě platilo další ubytování. Vyrazili jsme na snídaňo-oběd do restaurace poblíž a potom metrem do válečného muzea Jušukan, kde na mě asi nejvíc zapůsobily modely japonských letadlových lodí z 2. sv. války. Prohlídka samozřejmě trvala neuvěřitelně dlouho a tak po jejím skončení byl už podvečer. Měli jsme koupený 24hodinový lístek na metro, protože platnost Railpassu už nám včerejší půlnocí skončila. Někdo navrhnul Tokyo Tower, což je věž podobná eiffelovce. Protože někdo z nás ještě na vyhlídce nebyl, souhlasili jsme a jeli. Věž má dva okruhy, levnější a dražší. Zvolili jsme dražší, který nás vyvezl o pár desítek metrů výš. Byl podvečer, a tak byl výhled z věže fascinujicí. Tokio je hodně moderní město a je to krásně vidět i z výšky. Ostatní na nás čekali dole, protože už před tím byli na jiné věži, když jsme byli v Tokiu poprvé. Pak se přemýšlelo, co dál. Chtěli jsme ještě nahlédnout do Akihabary, což je známá čtvť v Tokiu, kde se prodává elektronika a jsou tu i různé retroshopy povětšinou s konzolemi a příslušenstvím. Pepa dal povel, ať jedeme s Waynem sami, protože jsme rychlou chůzí naznačovali, že nás Honza brzdí. Tak jsme se sebrali a jeli do Akihabary sami. Po příjezdu jsem našla podle záložek v offline mapách nějaký obchod s retro konzolemi a potom také známé Super Potato (v originále Súpápotétó), ale přišli jsme pozdě, když zrovna zavírali a tak jsme si neprohlédli všechna patra. Pak jsme hledali lavičku, kde si sednout a čekali na ostatní. Mě došla baterka v mobilu a tak jsem musela vytáhnout power banku. Po deváté se ostatní přihrnuli, chvíli jsme seděli a potom ještě nahlédli do Book Off, kde byly také staré konzole a do Don Quijote, kde mají všechno a kromě toho i cosplay oblečení, ale v deset zavírali a tak jsem zase nic neviděla. Pak už se jelo na hostel, kde jsem získala kapsli č. 103, ale Pepa dostal 128 a přátelsky si ji se mnou vyměnil. Bleskově jsem zamířila do sprchy a při cestě do výtahu mi spadnul na zem hřeben a zlomil se. Naštěstí to nevadilo a funčnost zůstala zachovaná. A teď už spát, dobrou noc!

Den 12 – středa 22.6., Kamakura, Tokio

Ve středu se muselo vstávat brzo, abychom stihli vlak do Kamakury, kde je série svatyň a zajímavostí včetně mořské pláže. Dorazili jsme tam kolem desáté a rozělili se na dvě skupinky. Zbyněk s Waynem se odtrhli do delfinária a my zbylí jsme jeli vláčkem na pláž, kde jsme si smočili nohy a nasbírali pár suvenýrů v podobě mušlí a kamínků a potom jsme se vydali vláčkem dál na svatyně a květinovou zahradu. Už jsem byla dost unavená a tak jsem se ve tři odpoledne sebrala a sama jela zpátky do Tokia, kde jsem chtěla detailněji prozkoumat Haradžuku a Takešita Dori a pak jet ještě na Akibu. Bohužel jsem se v Haradžuku totálně zasekla v několika obchodech. Potom jsem hledala, jak se nejsnáze dostat na hostel, protože na Akihabaru jsem z důvodu naprostého fyzického vyčerpání už rezignovala. Náhodou jsem po nákupu v obchodním domě LaForet narazila na stanici metra Medži-džingumae a všechno šlo hladce, s jedním přestupem a za pomoci offline map jsem dorazila na hostel, vykoupala jsem se a šla spát.

Den 13 – čtvrtek 23.6., Tokio

Ve čtvrtek ráno se vstalo asi v devět, protože Pepa naplánoval výlet metrem do svatyně Sensō-dži ve čtvrti Asakusa. Věci jsme si nechali na hostelu a jeli. Pršelo, ale podle předpovědi mělo po obědě přestat a tak jsem deštník nechala odpočívat a zariskovala, že zmoknu. Trochu jsem opravdu zmoknula, ale nebylo to nic hrozného. Po svatyni se jelo na stanici Kasumigaseki na zdější ministerstvo zemědělství vyzkoušet pravou japonskou šokudó, tedy závodní jídelnu, která byla přístupná i veřejnosti. Po chvíli hledání a ptaní nám ochotný personál poradil správný vstup a vešli jsme dovnitř. Uvnitř byla jídla vyrovnaná u pultu vedle sebe a člověk si vzal tác, dal si na něj co chtěl a pak šel k pokladně. Já jsem si vzala hamburger se sýrem a zeleninou, ale paní za pultem se mě na něco ptala, a až po pár okamžicích mi došlo, že mi chce moji misku dát do mikrovlnky a ohřát. Pak jsem si vzala ještě dva kousky ryby s majonézou a zeleninou a k tomu rajčatový salát. U pokladny jsem zaplatila, vzala si hůlky a na můj dotaz „Nomimono wa doko desu ka?“ (kde je pití?) mi paní ochotně sdělila, že pití má každý na stole v konvici. Hned jsem se usadila u volného stolu a přiběhla jiná paní a donesla konvici s vodou a skleničky. To je servis. Jídlo bylo výborné a kdyby takhle vařili u nás v menze, vůbec bych se nezlobila. Navíc ceny byly docela nízké. Po výtečném obědu jsme zamířili opět na metro a do Akihabary, kde jsme konečně prošli hodně obchodů s retro elektronikou. Koupila jsem si několik levných cartridgí na Famicom, něco pro Gameboye a neodolala jsem a vzala jsem i kazeťák určený k počítači National RQ-8100, který byl levný a je ve světě téměř nesehnatelný. Zahlédli jsme i Sharp X68000, bohužel nebyl na prodej a i kdyby byl, cena by byla několik set tisíc jenů. Potom se šlo na večeři a po ní už se spěchalo na hostel pro batohy, Pepa tisknul jízdenky na autobus a info, jak se dostat na zastávku a potom jsme už zase ověšení bágly spěchali na metro. Zbyňek s Waynem spěchali jako první, aby jim nepropadl 24hodinový lístek na metro a my ostatní jsme zanedlouho jeli za nimi. Po příjezdu jsme se sešli, koupili v nedalekém 7 Eleven pití a čekali na autobus. Překvapilo mě, že na zastávce nestáli žádní lidé, ale to se posledních pět minut před odjezdem změnilo a za nás si stoupl nějaký kluk s holkou. Autobus za chvíli přijel a řidič nemluvící anglicky otevřel zavazadlový prostor a začal skládat naše bágly a přitom se ptal, jestli jedeme do Namby, ale já mu nerozuměla a tak jsem myslela, že se ptá na Number, protože pořád opakoval „nambá? nambá?“ Pepa to však rozšifroval a tak bylo vše v pohodě. Na místech byly připravené dečky na přikrytí a polštářky a spolu s tím japonským párem jsme byli ze začátku v autobusu sami. Teď nás čeká osmihodinová cesta do Ósaky-Namby a já se jdu pokusit spát.

Den 14 – pátek 24.6., Ósaka

V pátek ráno jsme dorazili autobusem do Ósaky. Autobus to byl vyloženě spací, protože už asi po druhé zastávce se na obrazovce objevilo hlášení, že máme být připoutaní, návod jak se sklápí sedadla a že za pět minut se zhasnou světla a ať neodhrnujeme záclony. Pak běželo odpočítávání v podobě ukolébavky na dobrou noc jako animace na displeji králíčka co zmenšuje měsíček až do úplného zatmění. Myslím ale, že se mi usnout vůbec nepodařilo, protože autobus co dvě hodiny zastavoval na přestávku nebo na zastávce, uvnitř rozsvěcel a řidič něco ohlašoval. Když jsme konečně dorazili na místo, uvelebili jsme se v čekacím domě autobusové společnosti, kde byly automaty na kafe, čaj a polévka zdarma. Původně jsme chtěli využít i sprchu, ale pak se zjistilo, že je za 500 jenů na osobu, takže z toho sešlo. Zbyněk objevil zajímavou prodlužku, která byla připravená u stolku na dobíjení mobilů. Měla lichý počet zdířek a japonskou vidlici šlo zastrčit do kterékoli pozice. Pak jsme se vydali na metro a ubytovat se do hotelu, který byl přesně naproti hotelu Toyo, kde jsme byli ubytovaní po našem příletu do Japonska. Hotel byl podobný, ale v něčem trochu horší, třeba že se uvnitř na recepci kouřilo a něktré pokoje byly kuřácké, i když jsme si zaplatili za nekuřácké. Asi po hodinové siestě se vyrazilo na oběd do města, nejdřív jsme chtěli zkusit jídelnu v nemocnici, ale měli tam poměrně vysoké ceny a tak jsme šli jinam, což Pepax nesl trochu naštvaně. Venku pršelo a to dost, tak jsme měli deštníky, které tu prodávají na každém rohu a kdo přesto nemá, může si zdarma půjčit před vchodem snad všech hotelů. Většina lidí chtěla jít do muzea, ale já a Wayne ne tak jsme šli najít nedaleký obchod Don Quijote se zbožím všeho druhu. Po prolézání komplexu garáží a nějakých lázní jsme našli docela zapadlý vchod, ale uvniř to bylo obrovské. Potom jsme vyrazili do města najít Nippobaši Denden Town, což je ósacká varianta tokijské Akihabary. Wayne sháněl kryt na jeho iPhone SE, který mu včera spadnul na zem. Po chvíli hledání jsme poměrně vhodný našli a Wayne si k tomu ještě vzal třimetrový lightning kabel za 500¥. Pak jsme chodili různě po Pepaxem na mapě vyznačených zajímavých obchodech s retro elektronikou až jsme narazili na Super Potato Ničibači, kde byl krásný Panasonic FS-A1 za příznivou cenu, bohužel dle personálu nefunkční. Bylo tu i několik dalších MSX kompatibilních počítačů od Sony a od Nationalu, což ani v Tokiu nebylo, MSX jsou v Japonsku stále vzácnější. Co mě mrzí je, že tu měli Casio MX-101, ale za závratnou cenu 28000 jenů, což by mě zruinovalo. Zato tu bylo k vidění plno N64 a Saturnů a mraky her na ně a jeden předražený Master System, Game Boye, SNESy, několik megadrivů, prostě japonský retrokonzolový ráj. Pro našince, který by hledal evropské a americké počítače tu však mnoho zajímavého nebylo. Bohužel jsem neviděla ani jeden Sharp, krom toho X68K v Tokiu. Čelisti nám málem spadly u cen klasických digitálních her, stály okolo padesáti tisíc, i víc. Je znát, že retrovlna tu jede a obchodníci na to dávno přišli a rýžují z retro elektroniky co se dá. Po návratu z obhlídky obchodů jsem se šla osprchovat, dala jsem si sladkou bagetu, kterou jsem si koupila v 7 Eleven a šla si lehnout. Večer za mnou ještě přišel Pepa pro nabitý notebook a ukazoval mi fotky z obchodu Tanteidan, který jsme odpoledne s Waynem nenašli a kde mají nějaká zajímavá MSX a jiné věci. A šlo se spát.

Den 15 – sobota 25.6., Ósaka

V sobotu ráno se vstalo, sraz byl na recepci hotelu v 8:00. Když jsem odcházela z pokoje v 7:57, někteří teprve vstávali a tak se čekalo dole asi do půl deváté. Pak jsme vyrazili do dalšiho hotelu, kde byla rezervace, protože se Pepovi nepovedlo zarezervovat místa pro všechny v jednom hotelu na všechny dny. Hotel Kaga byl jen pár bloků odtud a po menším tápání jsme jej našli. Hned první zádrhel byl, že Pepa rezervoval všechny pokoje nekuřácké, ale měli volný jen jeden. Tak to recepční chvíli řešil a mezitím jsme se přesvědčili, že v tomto hotelu se kouří nejen na recepci, ale i ve výtahu a v některých patrech. V tomto bych řekl, že u nás máme daleko kultivovanější zvyky, i když nutno říct, že čtvrť, kde pobýváme, patří k těm chudým a je to vidět nejen na kvalitě hotelů, ale i venku na ulici, kde se pohybuje spousta bezdomovců a vůbec zde převládají lidé v důchodovém věku. Abych řekla pravdu, tak se těším na poslední noc v hotelu Toyo, kde jsme byli ubytovaní na začátku, protože ten byl aspoň nekuřácký a bylo tam spousta mladých lidí. V tomto hotelu jsem si také všimla další japonské zajímavosti. Čísla pokojů končící čtyřkou se vynechávají, takže já měla pokoj 513 a další v pořadí byla 515. Důvod je ten, že je pověra, že číslo 4 přináší smrt, protože má jednu z výslovností stejnou jako slovo smrt. Stejně tak např. v nemocnicích nenajdete čtvrté patro. Je to uhozené, ale je to tak. Zvykněte si na to. Po ubytování v hotelu Kaga začal Honza řešit čí dál tím víc svůj dnešní odjezd domů a byl stále nervóznější. Šli jsme s ním na nádraží, odkud mu odpoledne jel vlak na letiště, pomohli jsme mu koupit v automatu lístek a pak si schoval do skříňky velký batoh. A mohlo se jít do Tennódži zoo, která byla jen přes ulici. Mezitím ještě Honzu napadlo podívat se na okolní kešky a u jedné jsme zrovna byli, a tak jsme ji během tří minut odlovili a mohlo se pokračovat. V zoo jsme se zdrželi asi až do druhé hodiny, bylo celkem na co se dívat, i když nic extra exotického jsem tam neviděla. Pak se konečně šlo na oběd, zapadli jsme do jedné vývařovny, ale jídlo mi tam nechutnalo a bylo drahé a ještě na jídelníčku uvedené bez daně. Platit chtěli dohromady, a tak jsme ještě strávili dlouhou dobu před vchodem, když jsme počitali, kolik kdo Pepovi dluží. Pak jsme šli s Honzou do Denden Townu podívat se do Game Tanteidanu, kde včera Pepa viděl nějaká MSXka. K mému překvapení jich tam bylo dost a do očí mě hned uhodilo Casio MX-101, které tu byly dokonce dvě a za dobré ceny, jedno s dockovací stanicí a jedno bez ní, ale zato komplet v krabici. Pak tu byl Panasonic FS-1 MKII, Sanyo, Sony HitBit, National a vzácná hudební Yamaha CX5M, pár tiskáren k MSX a hned jsme s Pepou začli řešit, kdo co vezmeme a jak to zabalíme. Nakonec jsme si řekli, že to necháme uležet a vrátíme se sem ještě v pondělí. Potom jsme se rozloučili s Honzou, který už byl celý nervózní, protože mu volali z aerolinek, že mu letadlo odlétá o hodinu dřív, než měl naplánováno a tak byl dost ve stresu, což se nakonec ukázalo jako planý poplach, protože o této změně jsme věděli už několik měsíců předem. Honza statečně odsupěl směrem na nádraží JR a my jsme provedli další pátrání po osmibitových strojích po Denden Townu. Krom retro koutků v Sofmapech, kde kromě všudypřítomné vlezlé melodie linoucí se odevšad nic moc nebylo jsme prošli ještě oba Super Potato, až už byl večer a vrátili jsme se do Tanteidanu, já si tam koupila Gameboy Advance a prohlédli jsme ještě jednou MSX stroje, které tam měli. Pak jsme šli hledat třetí Super Potato, které bylo na druhé straně od hotelu a dost daleko. Objevila jsem tam hru Puyo-Puyo pro Gameboy, a tak jsem ji koupila. Také jsme se zastavili v Super Tamade, což je řetězec s levnými potravinami a koupili jsme si večeři a snídani. Na hotel jsme dorazili asi kolem deváté. Hotel má jen jednu sprchu a musí se na ní čekat. Také jsem si na pokoji pustila klimatizaci, ale neměla jsem to dělat, protože byla totálně načichlá od cigaret a po návratu ze sprchy mi to na pokoji smrdělo jak v hospodě. Ještě, že jsem měla otevřené okno. Kupodivu tu byla i lednička, a tak jsem do ní uložila jídlo na snídani. WiFi sem z chodby nedosahovala a tak jsem se ještě na chodbě přes WhatsApp přeptala ostatních, v kolik bude zítra sraz na recepci a šla psát report a u toho jsem samozřejmě usnula.

Den 16 – neděle 26.6., Nara

I když mi to na pokoji smrdělo, trochu jsem se vyspala a ráno jsem byla na recepci první přesně v dohodnutý čas 7:45, za chvíli dorazili ostatní a nastal zmatek s účtenkami, protože jsme včera zaplatili zálohu za klíč 1000 jenů a dnes jsme ji měli dostat zpátky, jenže každý měl účtenku na číslo pokoje někoho jiného. Nakonec to bylo jedno, recepční vrátil zálohu a mohlo se vyrazit ubytovat se do Toya. To proběhlo rychle, uschovali nám batohy a mohli jsme vyrazit na výlet na vlak do Nary. Koupili jsme si jízdenky a nastoupili do vlaku, kde jsme povětšinou klimbali. Před Narou Pepa zavelel výstup a šlo se hledat informační budovu pro mapky a letáčky. Ta byla hned na nádraží a tak jsme vyrazili. K mému nemilému překvapení se šlo opačným směrem, než byly zahrady, a to ke chrámu. Já ale žádný na mapě v mobilu neviděla, tedy žádný, který by byl blízko. Nakonec se ukázalo, že se jde k znovu postavenému paláci Hejdžó, vzdálenému od nádraží 4,5 km. Krom toho začalo být úmorné vedro a Zbyněk s Waynem se z nějakého důvodu odpojili. Mě se sprintovat nechtělo, tak jsem se loudala a blízko chrámu byly dva zajímavé železniční přejezdy, které mě zajímaly trochu víc než památky a tak jsem si je šla natočit. Počkat na vlak bylo velmi snadné, protože trať byla velmi frekventovaná a téměř každou minutu projížděl nějaký osobní vlak. Přejezd na cestě od chrámu jsem si natočila z obou stran a pak šla na asi 50m vzdálenou křižovatku, abych tam počkala na zbytek výpravy. Po přibližně půlhodinovém čekání jsem usoudila, že to nemá smysl a vydal jsem se na cestu zpět, abych počkala na nádraží a někde si sedla, protože vedro začínalo být nesnesitelné. Byl tu i internet a tak jsem napsala zprávu na WhatsApp pro ostatní, kde se nacházím. Po chvíli se ozval Pepa, že jsou někde úplně jinde u nějaké jiné vlakové zastávky a že pojedou zpátky do Nary vlakem. Pak napsal, že se sejdeme u chrámu Todaidži, tak jsem ještě chvíli seděla na schodech nádraží a pak se loudavě vydala k tomu chrámu. Byl také neuvěřitelně daleko, alespoň mi to tak po 9 km chůze přišlo. Cestou jsem si všimla cedulky se zmrzlinou a protože jsem už skoro chcípala vedrem, šla jsem ji vyzkoušet. Myslela jsem si, že si ji vezmu s sebou do ruky a půjdu, ale paní mě zvala dovnitř, že mi zmrzlinu donese. Muselo se tam vyzouvat, tak jsem si sundala boty a šla. Usadila mě v koutě a donesla dva katalogy s obrázky zahrady, na kterých bylo něco napsáno a u toho 650¥, tak jsem usoudila, že jeden obrázek je na prodej za 650¥. Paní přinesla zmrzlinu na tácku ve sklněném pohárku a se sklenicí vody. Měla jsem tedy zmrzlinu, vodu, ubrousek na otření rukou, dva katalogy fotek zahrady a ještě krásný výhled do zahrady v klidu, protože jsem tam byla úplně sama. Pak jsem se vydala dál, protože k Todaidži už to bylo blízko. Cestou jsem viděla všudypřítomné jelínky šika, podobné jako na ostrově Mijadžima. Lidé je krmili a nebyli vůbec plaší. Nahoře u chrámu Todaidži bylo rušno. Prohnalo se tu několik školních výprav a každý se chtěl vyfotit s jelínkem. Když dorazili Pepa s Klárou, uběhlo hodně času. Potom se objevili ostatní a šlo se ještě nahoru do kopce na jednu svatyni, ale Wayne se Zbyňkem byli jako vždycky moc rychlí a tak nám utekli. Nahoře jsme si řekli, že už toho máme dost a zase jsme se rozdělili, tentokrát jsme já a Pepa zamířili na vlak a nechali ostatní napospas osudu. Cestou nás pobavila početná stáda jelínků, přecházejících přechod pro chodce ve městě vedle parku. Sice nešli na zelenou, ale skoro po přechodu a řidiči k nim byli ohleduplní. Na nádraží jsme si koupili levnější jízdenku, která platila na výstup o stanici dřív s tím, že ten kousek dojdeme pěšky. Jízda byla v pohodě a podle plánu jsme vystoupili na Tennódži. Pepa, jak je jeho zvykem, navrhl ještě vyhlídku na věž, ale to jsem z důvodu únavy zamítnula a zamířili jsme směrem k Toyu. V davu lidí večerní Ósaky bylo vidět několik kontrastů. Zaujala mě japonská rodinka vracející se asi z nákupů, kdy máma jela na kole a na nosiči za ní sedělo dítě, které mělo v rukou mobil a zaujatě sledovalo anime a tatínek ve sportovním oblečení pomalu utíkal vedle nich. Hned na to jsme prošli kolem zřejmě opilého nebo zdrogovaného mladíka sedícího u zdi s podřezanou rukou a krví všude okolo. Kolemjdoucí davy lidí ho přitom úplně ignorovaly. I takové jsou kontrasty Japonska. Ještě jsme navštívili Super Tamade a nakoupili večeři a snídani a pak už na hotel na check-in a rychle sprchu. Na hotelu jsem po sprše potkala zbytek, kteří právě přijeli. Popřála jsem jim dobrou noc a šla jsem se najíst, vyčistit zuby a honem spát.

Den 17 – pondělí 27.6., Ósaka, Istanbul, Praha /* poslední den v Japonsku */

V pondělí ráno nebyl žádný stres, odhlášení z hotelu bylo nejpozději v jedenáct a tak všichni spali jak zabití. Vlastně se ani nevědělo, v kolik je společný sraz u recepce a tak jsme se o tom ještě přes WhatsApp domlouvali. Pak se tak nějak vstalo a byl rozchod. Já a Pepa jsme šli na zamýšlené nákupy retro elektroniky, ostatní na mrakodrap a kolem hradu. S Pepou jsme došli k Tanteidanu a těsně vedle něj jsme naši krám s taškami. Vybrali jsme tu největší tašku, která by mohla vyhovovat a šli jsme nakoupit. Pepa si koupil MSX se zabudouvanou tiskárnou a ještě k tomu dvě další tiskárny. Já jsem měla vyhlídnuté Casio MX-101 s dockovací stanicí. Pak jsme šli dát věci do tašky a koupit ji. Ještě jsme dostali slevu a karton na vystlání. Pak jsme tašku táhnuli zpátky na hotel a hned potom jsme zase vyrazili do města, ještě jednou projít různé obchody s cartridgemi a retro hardwarem. Na oběd jsme byli v nějakém fastfoodu, kde jsem si dala naposledy oblíbený kari udon. To už bylo odpoledne a tak jsme se sešli na hotelu pro batohy a vyrazili na nádraží JR koupit lístky na vlak a jet na letiště. Na letišti jsme si batohy kromě Wayna obvázali Zbyňkovou izolepou a šli se odbavit. Vše proběhlo v pořádku a i když byl Pepa nervózní a hrozně spěchal, tak jsme ještě před nástupem do letadla chvíli čekali. První let do Istanbulu proběhl velmi dobře, dokonce se mi povedlo několik hodin spát a tak jsem nebyla ani moc unavená. Po příletu do Istanbulu jsme nejdřív nevěděli, kam máme jít, ale pak jsme si vzpomněli, co psala Eva, která absolvovala prohlídku města už před týdnem, když odlétala z Japonska. Turecký úředník jen dal razítko do pasu a celní kontrolou jsme jen tak prošli, nikdo nic nekontroloval. Našli jsme Starbucks, kde bylo připojení na internet, ale také složitě přes přihlášení, takže jsem se ani nezkoušela připojit. Měli jsme čas asi čtyři hodiny, prohlídka měla začít v devět ráno. V cestovní kanceláři Turkish Airlines nám vzali letenku na náš odpolední let do Prahy a my jsme se posadili do Starbucks a vychytrale si nic neobjednali. Nikdo s tím ale neměl problém a tak jsme zde vydrželi až do deváté. Potom přišel zaměstnanec letiště a začal vyvolávat jména. Nebyli jsme tam. Pak jsme zjistili, že se to týkalo jiné prohlídky. Až potom na nás přišla řada. Posadili nás do autobusů a jeli jsme z letiště do centra k restauraci, kde se podávala snídaně. Potom nám průvodkyně představila našeho průvodce pro naši skupinu a šli jsme na prohlídku Grand Bazaaru, mešity a chrámu. V jednu hodinu byl naplánovaný oběd ve stejné restauraci a byl výborný. Je jasné, že turecké aerolinky toto vše dělají pro přilákání zákazníků a jde jim to velmi dobře. Odpoledne nás autobus zavezl zpět na letiště, kde jsme prošli dvěma rentgeny a pak jsme šli čekat k naší bráně. Letištní autobus nás zavezl k letadlu a už jsme se těšili domů. Cestou bylo hezké počasí a tak jsme viděli a rozpoznávali města pod námi. Zbyňek třeba poznal Třebíč, kde bydlí, dívali jsme se na Brno a na dálnici D1. Po přistání mi Pepa vyndal z velké tašky moje Casio a já se se všemi v rychlosti rozloučila a utíkal na MHD. Večer jsem se dívala na zprávy a četla o teroristickém útoku v Istanbulu, na místě, kde jsme před pár hodinami šli. Polil mě studený pot a vzpomněla jsem si, že jsem před cestou i přemýšela, že by se něco takového náhodou mohlo stát. Naštěstí jsme odletěli několik hodin před útokem a to bylo velké štěstí.

To byly tedy zápisky z cesty. Pokud jsem na něco zapomněla, tak to sem možná dopíšu.

Co se mi v Japonsku líbilo nejvíc? Jak se Japonci sami k sobě chovají. Ohleduplně, uctivě a ochotně. V porovnání s námi je to dost velký kontrast, v náš neprospěch, samozřejmě. Nenarazíte tam na nevrlé prodavače, v obchodě vám poděkují, i když si nic nekoupíte, neustále se usmívají a dokáží být milí, i když třeba mají špatnou náladu, nedají to najevo. Dodržují nařízení, nekradou. Když je na ulici zákaz kouření, prostě se tam nekouří. Když na ulici před obchodem necháte batoh, nemusíte mít strach, že tam za pět minut už nebude. Na většině míst je čisto a uklizeno. Lidé v MHD se na sedadle zmáčknou, abyste si mohli sednout. Když už sedíte, nikdo po vás nevyžaduje, abyste pouštěli sednout jiné, pokud to sami neuznáte za vhodné. Běžné to tam ale není. Když v ranní špičce stojíte namačkaní mezi japonci a nechtěně do někoho strčíte vlivem setrvačnosti nebo někomu omylem šlápnete na nohu, nikdo si z toho nic nedělá a nikdo se ovšem ani neomlouvá. Před dveřmi do metra stojí lidé poslušně v řadě za sebou. Ve všech domech i hromadných prostředcích je vzhledem k rázu počasí klimatizace. Elektronické WC s bidety a vyhřívanými prkénky jsou super. Japonsko je super, pokud jako turista přijmete místní zvyky a přizpůsobíte se jim. Tím narážím i na jednu špatnou zkušenost. Ne s Japonci, ale se zbytkem naší výpravy. Kdyby si někteří předem o Japonsku a jeho zvycích něco přečetli, nemusela bych se za ně občas mezi lidmi trochu stydět. Mám na mysli hlavně hlasité projevy v dopravních prostředcích, hlavně v metru. Pokládá se to tam za neslušné a bylo vidět, že to lidem okolo vadí. Takže pro příště, povídejte si, ale potichu a nerušte tím ostatní cestující.

Děkuji krupkajovi za poskytnutí fotek (má je prostě lepší) a na moje fotky se můžete (s trochou trpělivosti) podívat v galerii. Dále děkuji Pepaxovi za skvělé organizování a zařizování, bez něho bychom byli ztraceni a všem ostatním za příjemnou společnost. Byli jste skvělí! Myslím, že to stálo za to a klidně bych se tam vydala znovu.

Last edit: 2019-05-18

Autor
Kategorie Reporty