MOJE PROMĚNA #2


Komentáře 0

.. Preto so mnou tvoja tranzícia ani nepohla a od prvého momentu si sa pre mňa stala proste kamarátka Aki, alebo osobnejšie Andrea. Fandím ti a viem, že to nebolo a nebude ľahké, ale to dáš. Na Foreveri, kde sme sa naposledy stretli ti to veľmi slušalo.

Ještě jednou děkuji za pozitivní zprávy a přání. Z citovaného odstavce bych se pozastavila nad tím, že to nebylo a nebude lehké. To je bohužel velká pravda a tranzice není jen tak něco. Pro mě to bylo úplně to nejtěžší životní rozhodnutí. Daleko těžší, než si třeba pořídit hypotéku na 30 let. Prostě těžší, než cokoli jiného. Ale jak vidíte, jsem tady, živá a zdravá.

Měla jsem před sebou dilema. Neřešit ty pocity jinakosti a dál žít svůj život tak, jako doposud. Neustále se ptát sama sebe, kde je chyba, proč se cítím takhle, a jiní muži se tak necítí. Proč mám tendence nějak se chovat a jejich společnosti se přizpůsobovat tak, abych mezi ně zapadla. S pocity, že mezi ně vlastně vůbec nepatřím. Proč jsem byla v mládí zakřiknutá a ve společenství chlapců šikanovaná? Chtěla jsem na to jednou pro vždy přijít. Chtěla jsem poznat, co se se mnou děje a dosavadní život mě stále při všech nekonečných pokusech o přizpůsobení se mužské roli oklikami vedl k tomu, že jsem na svou jinakost myslela stále častěji a intenzivněji, až pomyslná voda ve džbánu přetekla a já se rozhodla toto celoživotní trápení řešit.

Částečně jsem věděla, co by tranzice znamenala. Prvně jsem odmítala fakt, že bych mohla být trans. Od sexuologa, posléze od trans lidí, se kterými jsem se začla poznávat se to začalo měnit. Tranzice s sebou nese mnoho diskomfortu, ponížení a útrap. Ať už zěch oficiálních, nebo jiných, o kterých se nemluví a odborníci vás na ně nepřipraví. Věděla jsem, kdo jsem. Že by to mohla mít právě tento problém, mě nenapadlo. Hledala jsem se během té cesty. Přes nebinaritu po objevení, že jsem transgender až do dneška, a moje cesta není u konce. Doktoři jen na základě nějakých vyšetření a psycho testů stanovují diagnózu. Ta může být v tomto případě jen jedna. Jen jedna k tomu, aby se člověk dostal legálně k hormonům. Ale já jsem se na začátku cítila jinak, než třeba teď. Vysvětlujte doktorům, kteří postupují podle svých vědeckých postupů, že se necítíte být ani muž ani žena. Je to velmi těžké a také jsem záhy narazila. Jenže můj ošetřující lékař má naštěstí dost zkušeností na to, aby poznal, jak se moje situace může vyvíjet, takže jsem správnou diagnózu nakonec dostala a mohla započít hormonální terapii (HRT), což bylo mým cílem. Všechno se uklidnilo, jsem na HRT a čím déle tento stav trvá, tím víc jsem si jistá, že si přeju ten proces dokončit kompletně. Nejen HRT je nutná k tranzici u MtF. Jsou žádoucí např. i kosmetické úpravy, jako odstranění ochlupení na obličeji, hlasová cvičení za účelem změny posazení výšky a zbarvení hlasu nebo třeba osvojit si ženskou gestikulaci, což rovněž nepovažuji za banalitu. Jak je člověk na něco čtyřicet let zvyklý, mění se to těžko a chce to hodně píle a sebekázně s tím nepraštit. Motivací je vize co nejdokonalejšího výsledku této proměny, samozřejmě v rámci toho, co je reálně možné, co si člověk přeje a co ne.

Např. epilace. Kdo má ještě všechny vousy černé, nemusí ho to moc trápit. Několik návštěv epilačního studia s laserovým přístrojem to téměř spolehlivě vyřeší. Epilace laserem je poměrně rychlá (asi 10 minut na celý obličej), zato docela bolestivá. Laserové impulzy zachycují tmavé choupky a spalují je i s cibulkami v kořenech. Zákrok se opakuje asi 6-8x, já za každou návštěvu platila dva tisíce a frekvence návštěv je asi 1-2 měsíce. To se ještě dá finančně utáhnout. Chloupky postupem času rostou stále jemnější, až přestanou růst úplně. Člověk by si řekl, že by se to dalo snést. Snáší to jak kdo. Mě to napoprvé ukrutně bolelo a byl mi doporučený znecitlivující krém, který skutečně pomůže. Jenže mě už není dvacet a víc, jak polovinu vousů mám šedivých. Na ty laser neúčinkuje a je nutné hledat jiný způsob trvalé epilace. Tou je elektrolýza, resp. tzv. epilace elektrickou jehlou. Jde o mimořádně bolestivý zákrok, kdy se klientovi (tzn. mě) vyndává jeden vous za druhým po jednom tím způsobem, že se v místě růstu chlupu pod kůži zapíchne jemná jehlička tak hluboko, kam až sahá kořen chlupu a poté se vykoná krátký elektrický impuls (řádově milisekundy), který chloupek zahubí. Pak je nutné chlup vytáhnout pinzetou, a takto stále dokola. Píchnutí ani tak nebolí, zato impulzy ano. Obličej máte po hodině tohoto zákroku oteklý a je potřeba ošetřená místa chladit a ošetřit krémy nebo pudry. Zanedlouho se objeví strupy a trvá přibližně 2-3 týdny, než máte obličej v normálním stavu. Tato metoda je velmi časově náročná, bolestivá a drahá. Opakování procedury se doporučuje jednou za 3 až 4 týdny vzhledem k fázím růstu jednotlivých vousů a celková doba tohoto procesu je zhruba jeden rok. Tak dlouho mi stále budou růst nové a nové vousy, sice pořád řidčeji a jemněji, ale budou. Je to psychicky vyčerpávající a pocit, že mi to pravidelně vysává peněženku taky nepřispívá k dobré pohodě. Tyto doplňkové zákroky nejsou dle lékařů pro tranzici nezbytné a ani se o nich nezmiňují. Je tak jen na vás, zda a koho si najdete sami. Pochopitelně je to nutné, protože neustálé zarůstání a holení se jako chlap je pro ženu jaksi nepřijatelné.

Pokud jde o hlas, existují foniatři, kteří se přímo věnují trans ženám. Není jich mnoho a já na termín u toho svého čekala asi 4 měsíce. Nastalo období pravidelných dechových cvičení, která se neustále stupňují a také doporučení ohledně ošacení a gestikulace. Je to sice trochu divné, proč by mi měl právě foniatr kecat do toho, co mám na sobě a jak sedím nebo hýbu rukama, ale později jsem se dočetla, že je to běžný postup. Musím říct, že na začátku mě to překvapilo, ale teď mi to dává smysl. Hlas mám zatím stále stejný, takže se asi ještě uvidí, co a jesti mi to něco přinese. Hlasovou terapii mi naštěstí hradí zdravotní pojišťvona.

Další nepříjemnosti jsou vesměs z řad BFU, tedy běžných lidí netušících, co tranzice obnáší. Člověk musí nějak překousnout to, že na mě méně bystří lidé občas koukají a prohlížejí si mě, jako bych spadla z Měsíce. Někdy je to dost nepříjemné. Snažím se je nevnímat, nic jiného mi nezbývá. Svou postavu ani výšku nezměním, ani netřeba, nejsem s tím nějak nespokojená. Slovní útoky nebo fyzické násilí jsem nezaznamenala, snad je to tím, že žiji v hlavním městě.

To by pro dnešek o tranzici stačilo. Příště zas můžu pokračovat, bude-li nějaký feedback.

Autor
Kategorie Ze života, Tranzice

Komentáře

Tento článek zatím nemá komentáře.

Komentář

Vložte komentář. Pole označená * jsou povinná. Před odesláním komentáře si musíte prohlédnout jeho náhled.