MOJE PROMĚNA #1

Komentáře: 4

Tímto článkem bych ráda otevřela osobnější tématiku, které jsem se na tomto blogu dosud sveřepě vyhýbala, a to tématem, o kterém se u nás obecně moc nemluví, nicméně i mezi mými stávajícími známými z oblasti retro počítačů to není až tak obvyklá věc. Nejprve citace z Fandalova blogu.

...Ještě než se pustím do více méně nesrozumitelného blábolení o FP, rád bych tu hned na začátek chtěl udělat jasno v jedné věci. Jak možná víte, Akio se na podzim rozhodl, že se stane holkou. Pro mne byl už velký problém přestat Factorovi říkat Factore a teď ještě tohle. Zvykám se na to velmi pomalu, to říkám na rovinu, a stále se pletu...

Fandal to napsal moc pěkně. Sice to není přesné, ale podstata věci byla vyřčena. Samozřejmě jsem zaznamenala v době, kdy jsem šla s barvou ven, že někteří lidé to vnímají buď jako blbý vtip, recesi nebo se jim to hnusí a nechtějí o tom nic vědět. Inu, to je každého věc a řeknu vám, mimo jiné i výborný filtr na přátele. V tomto článku chci osvětlit některé věci, které jsou možná chápány ne úplně správně, ale i předně říct, že o žádný vtip nejde.

Předně, domněnka, obecně panující o trans*lidech, že jsou prezentovaní jako někdo, kdo od narození cítí, že se narodil ve špatném těle a cítí nesoulad mezi svým biologickým pohlavím a pohlavím, jakým se cítí být, je mylná. Velmi zjednodušeně řečeno. Bohužel, realita je daleko rozmanitější a někteří lidé to přímo takto nemají. Necítí od narození nesoulad, nechtějí změnu a na to, že jsou trans* přijdou v průběhu života a to třeba i dost vlažným tempem a v různém věku.

U mě osobně to bylo tak, že jsem od mládí byla taková zakřiknutá a citlivá. Sice jsem si hrála s kluky, s autíčky, s Legem a volné chvíle po škole jsme společně projezdili na kolech po perifériích našeho městečka, ale už tehdy jsem si začala na sobě všímat, že je se mnou něco asi trochu jinak. A s holkama jsem se nebavila. Nevěnovala jsem tomu pozornost, ani nezkoumala, co by to mohlo být. Snažila jsem se zapadnout a být normální, jako ostatní kluci. Další potíže přišly na střední, a tak se to táhlo sem tam životem až do nedávné doby. Musím říct, že jsem nebyla nespokojená se svým tělem, jen jsem měla nutkání zjistit, proč se cítím tak, jak se cítím a neměla jsem ponětí, že by to mohlo být právě tohle. Zprvu jsem to zavrhla, o existenci trans*lidí jsem věděla, několik jsem jich znala osobně. Pak nastal zásadnější zlom v mém životě a já se rozhodla zjistit, co je to za divný pocit, který mě celý život trápí a proč se kvůli němu cítím tak jiná. Musím se přiznat, že jsem měla nějaké tušení. Nakonec jsem skončila u sexuologa a později začala navštěvovat setkání lidí s podobným problémem v organizaci Trans*parent. Tady jsem o sobě poprvé začala mluvit v ženském rodě. Nejdřív to bylo divné, ale postupem času jsem zjistila, že mi to maximálně vyhovuje. Musím také říct, že mám obrovskou výhodu, že žiju v Praze. Jinde bych měla asi daleko větší potíže a možná bych se k tranzici nikdy neodhodlala. V Trans*parentu jsem poznala lidi, kteří měli některé věci stejně jako já a vůbec se v tom prostředí cítím dobře. Po několika měsících chození k doktorům a po jednom velmi nepříjemném psychologickém vyšetření jsem se dostala k HRT, tedy k hormonální terapii, která mi postupně proměňuje některé sekundární rysy těla k ženskému obrazu. Dostala jsem potvrzení pro změnu jména na neutrální, a tak dále, a tak dále. S tím začaly peripetie na úřadech, ale to je na jiný článek.

Velmi podstatná věc na tom všem je ta, že se mi mění preference toho, kam směřuji v reálném čase. Není to tedy tak, že když jsem si před rokem přiznala, že můžu být trans*, ale nemusím jít do proměny, tak do ní nepůjdu. Jak to člověk nastartuje, mění se mu i myšlení a názory, které měl před časem, se můžou nějak změnit nebo si v nich člověk udělá víc jasno. Vliv na to nemají jen hormony, ale i lidé z okolí, kteří začali s tranzicí o pár měsíců nebo let dřív a na kterých vidím viditelný progres nejen ve vzhledu, ale i v tom, jak jsou šťastní a co vlastně od tranzice očekávali. Takže když jsem před půl rokem tvrdila, že se cítím být holkou jen tak napůl, nebo natřičtvrtě, změnilo se to a cítím se tak být stále víc úplně (tedy tak, jak chci, abych byla vnímaná okolím) a nejzajímavější na tom je to, že když se ohlédnu do své minulosti, tak mi všechno ukazuje na to, že to tak bylo už od začátku. Jsou to malé vzpomínky na různé situace, které se mi jako déja-vu promítají v mysli a všechno do sebe tak nějak zapadá.

Když to shrnu, tak pro vás to znamená jen si zvyknout na moje nové jméno, oslovování a na nick, který mimo jiné používám už delší dobu (jako bych to tušila). Vlastně k tomu mám ještě jednu malou poznámku. Já jsem vždycky maximálně ráda, když se ke mě někdo chová jako k ženě. Víte, jak to asi myslím. Takových lidí bylo zatím dost málo většina lidí to spíš bere tak, že jsem stále jejich starý kámoš, i když teď holka. Jenže tak to není! Už nejsem váš starý kámoš. Jsem vaše kamarádka se vším křehkým uvnitř, co kamarádky mívají.

Celý život jsem hledala štěstí. Někdo najde štěstí v rodině a dětech, někdo v materiálních věcech, jiný v duchovní sféře. Já své štěstí právě našla a je to skvělý pocit, být tím, kým jsem! Přes všechny potíže a divné pohledy některých lidí se cítím daleko líp, než před tím. Spadl ze mě kámen, který jsem s sebou tahala celý život jako kouli na řetězu. Teď je jen na vás, jak se k tomu postavíte. Teď jsem to skutečně já a tohle skutečné já ve mě bylo od narození, jen se tomu nějak nechtělo ven. Je to skvělý pocit a neměnila bych ho za nic na světě.

Autor
Kategorie Ze života, Tranzice

Komentáře

  1. Ďakujem za tento zaujímavý článok. Odpovedá na otázky, ktoré sa ťažko kladú. Myslím si, že možno keby takéto niečo prečítal každý, úroveň akceptácie v spoločnosti by bola vyššia.

  2. Rád slyším, že se cítíš dobře. A jsem rád, že o tom píšeš. Sice to asi hned nezpůsobí proměnu společnosti, ale už na reakci Andreje je vidět, že to dopad má.
    Tak se měj i nadále fajn :-)

  3. Mám to šťastie, že som do mrku kostí liberál s otvoreným a súčasným pohľadom na svet, vnímam komplexnosť duše a tela človeka. Preto so mnou tvoja tranzícia ani nepohla a od prvého momentu si sa pre mňa stala proste kamarátka Aki, alebo osobnejšie Andrea. Fandím ti a viem, že to nebolo a nebude ľahké, ale to dáš. Na Foreveri, kde sme sa naposledy stretli ti to veľmi slušalo.

  4. #1, #2, #3: Díky moc za pozitivní reakce! Vím, že je to téma, o kterém se nemluví snadno, protože je silně osobní, ale mám pocit, že mluvit o tom by se mělo, protože společnost o tom ví kulový s přehazovačkou a má na to pokroucený pohled třeba díky seriálovému paskvilu typu Most! a některým nepříliš korektním článkům a reportážím v médiích.

Možnost komentovat článek skončila.