NAVŽDY BEDROOM CODER

Když se tak zamyslím nad tím, jaké bylo moje první setkání s počítačem a jak to u nás tehdy mezi šťastnými majiteli počítačů fungovalo, musím říct, že z počátečního nadšení při sledování nejrůznějších filmů a videí a knih o počítačové scéně ze začátku osmdesátých let, se kterými se v posledních letech zejména v Anglii roztrhl pytel, se zformoval názor, že bylo vlastně dobré vyrůstat za železnou oponou a nežít v té někdy až extrémně konzumní společnosti. Co jsme jako děti měli? Štěstí, že jsme se vůbec k nějakému počítači dostali. Buď v kroužku, klubu nebo ti šťastnější po dlouhém přemlouvání rodičů a přemírou argumentů, na co ten počítač vlastně hrozně nutně potřebujeme, i doma. Naše dětství bylo nejen v tomto ohledu úplně jiné, než dětství západních teenagerů, kteří měli dostatek všeho. Dívám se na jedno takové video a vlastně jsem ráda, že to u nás bylo, jak to bylo. U nás nebyly žádné krámky s počítačovými hrami, asi s počítači samotnými. Počítač doma nikdo neměl, pokud ano, byl to luxus a když se to provalilo, okamžitě jste byli šacovaní přinejmenším za gangstery nebo dobré kámoše veksláků. Počítač nebylo možné normálně koupit. Občas je měli v Tuzexu, ale k TK (Tuzexové koruny) neměli přístup všichni a tak se obvykle měnily na černém trhu. Ale ne vždy a nikdy jich nebyl dostatek pro každého. Tuhle dostali Spectra a když se to provalilo, byla před krámem fronta až ven. Samozřejmě, že se dostalo jen na ty nejrychlejší. Takové Atari XL se válelo ve výkladní skříni, protože to si nemohl dovolit hned tak někdo. Další způsob, jak se dostat k počítači, byl nechat si jej propašovat někým, kdo se dostal na Západ. To šlo a dělalo se to.

Tohle všechno na Západě neznali. Šli jednoduše do trafiky a tam si koupili Spectrum skoro jako přílohu k novinám. Pak zašli jinam a donesli si domů společně s počítačem deset nových originálek, když na tom zrovna byli finančně dobře. U nás to bylo úplně jinak. Nejdřív jste složitě sehnali počítač, pak k němu sháněli záznamovou jednotku (většinou vhodný kazeťák) a software se nikdo neprodával. Ten prodávali lidé, které si dovolím nazvat kopírovači, protože termín pirát se pro ně nehodí, neboť kopírování softwaru u nás nebyl trestný čin a zákony neznaly nic jako počítač či počítačový program. Takže kopírovači dávali inzeráty do časopisů a novin s adresou nebo telefonem, kam jste si napsali nebo zavolali o seznam. Ten vám poštou přišel, většinou v papírové formě, zřídkakdy v nějaké databázové formě pro váš počítač. Sehnali jste si prázdné kvalitní kazety (tedy ne značky Emgeton), což také nebyl snadný úkol, případně jste uronili slzu a vydali své nahrávky písniček nahraných ze západního rádia nebo u kamaráda na „dvojčeti“ na pospas pisklavým zvukům programových záznamů pro počítač. Tyto kazety jste poslali spolu se seznamem vybraných her na adresu kopírovače, ten kazety nahrál a na dobírku zaslal zpět. Cena jedné hry byla něco kolem 1 až 10 Kčs, záleželo na kopírovači, jak si hry ocenil. Případně sám kopírovač nabízel vlastní kazety, což se samozřejmě mohlo prodražit. Hry tak byly nahrané na kazetách za sebou, na jistých platformách v systému Turbo, aby se jich na kazetu vešlo co nejvíc. Nikdo neřešil, kolik která hra na Západě stojí peněz. Hry byly cracknuté s odstraněnou ochranou proti kopírování a nezřídkakdy i nekompletní nebo nějakým způsobem poničené, to když cracker svůj podlý výtvor pořádně neotestoval nebo k jeho uložení použil jen tlačítko Snap či Freeze. Takže vztah ke hrám byl velmi tuctový. Měli jste teoreticky k dispozici o hodně víc komerčních her v podstatě zadarmo, než váš kolega teenager ze Západu. Takováto pokoutná nabídka softwaru u nás byla obohacována i tuzemskými „produkty“, které byly skutečně zadarmo, byly v češtině nebo ve slovenštině a které se na Západ dostaly až zpětně s příchodem Internetu, přičemž jim nikdo do teď nerozumí, pokud nebyly napsány v angličtině.

Západ zahlcený reklamou, pestrobarevnými časopisy s postery a recenzí každé nové hry byl úplně někde jinde. U nás se doma hrálo, kopírovalo, odepisovalo na inzeráty, programovalo a crackovalo. Ve škole nebo v kroužku se dělaly seriózní věci, jako programování, ovšem vždycky to stejně skončilo u nějaké hry. Tam západní počítače být nemohly a tak se programovalo na IQčkách, PMDčkách, Consulech atd. Když tam někdo propašoval Spectrum, bylo to nelegální a nesmělo se o tom oficiálně mluvit. V klubech specializujících se na určité platformy to bylo jiné, i když tam se asi ponejvíc kopírovaly právě ony západní hry. Bylo to zadarmo, byli jste omezení v podstatě jen vaším počtem a kapacitou kazet anebo aktuální nabídkou. Přinesli jste si nahranou kazetu domů a ani jste si do týdne nestihli všechny hry pořádně zahrát, a už tu byl další sraz v klubu a nějaké nové hry a programy. O hrách se nedalo přečíst nikde, pokud jste zrovna nenarazili v trafice na vydání polského Bajtku nebo srbochorvatského MojMikra, což byly plátky, které se tvářily jako profesionální, ale herní recenze v nich byly. Nějaký Sinclair User, Crash nebo Zzap!64? Ty nikdo, možná kromě Fuky a lidí kolem něj neznal, protože se tu prostě nedaly sehnat.

I u nás se objevovaly listingy programů v časopisech. Třeba v ABC nebo Elektronice. Seriózně, i když okrajově a čistě v technické rovině, se počítačům věnovalo Amatérské Rádio. Byly i samizdaty jako Karolinka, zpravodaj Atari Klubu nebo poloprofesionálně se tvářící Mikrobáze. A to bylo všechno. Plátky jako ZX Magazín, FIFO, a herní časopisy Bit nebo Excalibur přišly až na sklonku té doby, lépe řečeno na začátku té nové, skvělé a všemi s nadějemi očekávané éry. Jako bedroom coder jste si doma bastlili textovku v BASICu, abyste ji potom nahráli někomu na kazetě a jen doufali, že se rozšíří dál. Musím říct, že tohle mě stále baví a nějaký posun dál vstříc profesionalitě vnímám jako možný impuls ke ztrátě zájmu o tyto věci. Relativně. Proto mě zajímá demoscéna, což je kreativní záležitost, která je až zarytě nekomerční a co si tak za těch dvacet a více let všímám, lidi, kteří profesně nezůstali „v oboru“, ale šli jinam, tato činnost stále naplňuje a baví. Není to samozřejmě pravidlem, ale mám takovou zkušenost. A tak zůstanu navždy člověkem, kterého bude bavit sedět večer doma u kakaa před osmibitovým počítačem a bušit do něj basicovské nebo assemblerovské řádky a budu mít radost, že mi po obrazovce jezdí čtvereček, pustím si demo na tři strany disket a doslova si užiju audiovizuální vjemy, u nichž do konce svého života nepochopím, jak jsou vlastně naprogramované, strávím hodinu hledáním staré kazety, kde by mohla být nahraná moje stará textovka a zjistím, že je přemazaná písničkami, nebo si jen tak projdu Jet Set Willyho, už po milionté, kde znám každý kout a nástrahu. Jen proto, že zas chci být v tom jeho tajuplném domě. Zážitek, emoce, a to mi stačí.

Autor
Kategorie Počítače, Ze života