25Led2019
 

Taková úvaha. Když se kolem sebe rozhlédnu, někdy se nestačím divit. Commodoristi jsou na celém světě. Není to ničí chyba, prostě fanoušci nejdéle prodávaného modelu osmibitového počítače na světě (čímž je C64) tu jsou a je třeba to brát s nadhledem. Někteří z nich jsou totiž tímto entusiasmem přímo infikováni. Není to jen u nás, tito jedinci se vyskytují napříč celou C64 scénou. Jde o to, že se už nedá mluvit ani o nějakém nadšenectví, ale o čistém fanatizmu. Jak jinak si mám vysvětlovat jejich neustálé narážky na příznivce jiných platforem, jejich shazování a neustálé nabubřelé pyšnení se pořád tím samým. Přitom, kdyby v C64 nebyl SID, je to dost průměrný počítač, v některých věcech až podprůměrný (parodie na Basic, ultrarychlý přístup na disketu a jiné libůstky, že). Takže ano, C64 se veze především na úspěchu svého zvukového čipu, o tom není pochyb. To, že má další výjimečné vlastnosti je trochu vedlejší, protože podobné měly některé další systémy té doby. SID udělal z C64 modlu, k níž se sklání majoritní většina pravověrných. Skoro se mi chce napsat, že je škoda, že si po světě nevybudovali své vlastní svatostánky, kam by se mohli chodit sklánět před svým elektronickým hnědohnědým spasitelem. Nepochybuji o tom, že takto uměle a záměrně zaslepení lidé existují i na jiných platformách, ale zatím se mi nikde jinde nepovedlo zaznamenat tak silný závan patriotismu, jaký vládne na scéně Commodoru 64.

Já si myslím, že Commodore 64 je na svou dobu excelentní kus hardwaru a zaslouženě se vyráběl a prodával přes deset let v nezměněné verzi. Vznikla kolem něj komunita, crackerská scéna, z ní demoscéna, spousta dobrých i skvělých her, hardwaru i literatury. Commodore 64 dal světu mnoho dobrého. Mám k němu také pozitivní vztah a považuji jej za poměrně podařený počítač, když přihlédnu k osobním vzpomínkám, kvalitě softwaru, atd. Co ale dělají zmínění lidé postižení diagnózou Commodore 64 tak zlého? Možná si to ani neuvědomují, ale žijí ve vlastním světě, který je poněkud krátkozraký. Slepě rozšiřují svou víru a vzájemně se v ní přesvědčují. Znáte takové to hospodské chlapácké poplácávání po zádech nad půllitrem piva? Kdo z postižených toto čte, pevně doufám, že se chytne za nos.

V čem je tedy problém? Dalo by se říct, že Commodoristi jsou nejnamyšlenější z namyšlených. Stojí si za tím, že jejich platforma je zdaleka ta nejlepší v celém vesmíru i kousek za ním. Spolčujíc se do skupin, aby udržovali „ducha scény“, nemístně napadají příslušníky jiných platforem nejen slovně, ale svými scenerskými produkcemi, nabubřelým vychloubáním se a především mlžením z čisté neznalosti. Z nedostatečné znalosti poměrů, faktů a vůbec celých mikrosvětů jejich nepřátel, tedy nejen schopností hardwaru. Vždyť se říká, že je dobré znát nepřítele. Někteří lidé z C64 scény to ale chápou zcela doslovně a vedou svou celoživotní svatou válku proti jinověrcům. Můžu tady jako člověk zajímající se o několik jiných osmibitových platforem vyjmenovat X věcí, proč je C64 sračka a nahovno, ale nebudu to dělat, protože nechci být, jako oni. Stejně mě vezmou za slovo a budou bez jakéhokoliv kontextu argumentovat, že to tu přece bylo napsáno. Chodit na IRC kanál #c-64 a zmiňovat tam v jakékoliv souvislosti jiné platformy je nebezpečné, nechce-li člověk zplakat nad výdělkem při sdělení nějaké informace v dobrém úmyslu, která je díky tomu, že je člověk zmíní jinověrství automaticky považovaná za invazivní drzost.

Je to smutné, ale ti, kdož říkají, že války mezi osmibitisty skončily, se tak trochu mýlí, protože lidé, kteří před dvaceti lety slepě tvrdili svou commodoristickou pravdu, ji slepě tvrdí nadále, a to je moc smutné. Co naplat, že ostatní platformy, ať už se svými specifickými omezeními či výhodami jsou jakkoli lepší než je jakákoli jedna vlastnost Commodoru 64. I když jsou tu nové technologie a postupy, jak z těch starých želez vymačkat i to, co nejde, stále jsou tu pravověrci, kteří se nedají opít rohlíkem a stále tvrdošijně bazírují na tom, že „Commodore je nejlepší!“. Jistěže by se dali najít i lidé z necommodoristických platforem, kteří se chovají podobně, jsou ale zastoupení v o dost menších počtech.

Takže C64 je nejlepší a přes to nejede vlak? Ale milí přátelé, pozor, už jede! Nejlepší je totiž Ferda. Každý z celé řady osmibitových počítačů má své klady i zápory a C64 není žádnou výjimkou, tak už to konečně pochopte a nevrážejte bezohledně do ostatních. C64, Atari, Spectrum, CPC, Thomson, PMD, PP-01, VIC-20, i ta VCSka jsou jedinečné koncepty zasluhující si pozornost a vědění oč jde. Takže milí pravověrní -isti, už se přestaňte navážet do jiných, rochnit se blahem nad zvuky kuňkajících žab a mňoukajících koček, které zlý Hubbard tahá za ocas a raději se vzdělávejte, protože všechny platformy dokáží něco jedinečného, co právě ta druhá ne. Tě pic!

 Publikoval v 21:43
17Pro2018
 

Původně jsem to ani psát nechtěla, protože reportáž z JHConu 2018 bude v některém z budoucích akitekků, ale stejně musím napsat pochvalné ódy na letošní ročník, protože to byl dle mého soudu jeden z nejlepších JHConů, na které jezdím od roku 2009 2007. Předchozí ročníky byly nepochybně lepší, protože byly beze mě. Takže, co bylo tak skvělé? Asi to vysypu jen tak jak mě to zrovna napadne, takže pardón za Chaos.

– Předně, byli jsme v tradičních prostorách dvou tříd v přízemí a ne, jak bylo proklamováno, o patro výš. +1
– Všude se topilo, pamatuji JHCony, kdy jsme mrzli a ohřívali se u radiátorů na chodbě. +1
– I s účastí nějakých 28 +- lidí to Logout zvládl skvěle. Dle mého názoru těch lidí už bylo příliš, ale klid na chodebních sedátkách se dal vyhledat. Takže +1.
– Sprchy. Věc, kterou nezbytbě potřebuji. Někdo ji nepotřebuje, někdo totiž smrdí, že si o tom všichni v jeho nepřítomnosti povídají, ale já nikoliv, a to díky klíči od tělocvičny a sprch, zajištěnému Logoutem. +1
– Automat na kafe. Ne na pseudo kávový nápoj. +1
– Varná konvice, snídaně pro ty, kdo neměli vlastní. Čaje, káva. +1
– Větrání. Za tohle děkuji i přesto, že teď pravděpodobně kvůli tomu marodím. Vzduch ve třídě byl místy skutečně nedýchatelný. +1
– Organizace jídla. Páteční pizzerka sice nebyla, ale byla jiná vývařovna. Kdo se nevešel, šel jinam. Sobotní indie se naprosto tradičně protáhla, nedělní udírna krom tiramisu za jedna mínus.
– Chuť poslouchat ty naše žvásty. Byly JHCony úplně bez soutěží. To se šlo do hospody, pak se přišlo a jen kecalo na místě kecalo a dost často i kódovalo a tak pořád dokola. Teď pro nás především JW dělá zábavné kvízy a mě to baví. Soutěž od TDM byla sice trochu (jako teda dost) crazy, ale naštěstí jsem se jí neúčastnila, protože viset za nohy hlavou dolů není moje vytoužená poloha.
– Přednáška o novém MB03+ Ultimate byla asi zlatým hřebem večera, který přišel poněkud neplánovaně a málem rozbil další předem naplánovaný program, nicméně se podařilo stihnout vše. Tímto děkuji člověkům JW a Logout za vzájemnou trpělivost. Taky to mohlo skončit tak, že by JHCon skončil předčasně, ale nestalo se a JHCon neskončil předčasně! +1

A na závěr se všem omlouvám za svou lamerskou bleskopřednášku na téma ZX Vega, a kdo to nezaregistroval, tak v pátek, kdy už byl JHCon v plném proudu rozesetý u večeří po celém Jindřichově Hradci, vyšel další akitekk. #hešték

 Publikoval v 21:14
23Lis2018
 

Když se tak zamyslím nad tím, jaké bylo moje první setkání s počítačem a jak to u nás tehdy mezi šťastnými majiteli počítačů fungovalo, musím říct, že z počátečního nadšení při sledování nejrůznějších filmů a videí a knih o počítačové scéně ze začátku osmdesátých let, se kterými se v posledních letech zejména v Anglii roztrhl pytel, se zformoval názor, že bylo vlastně dobré vyrůstat za železnou oponou a nežít v té někdy až extrémně konzumní společnosti. Co jsme jako děti měli? Štěstí, že jsme se vůbec k nějakému počítači dostali. Buď v kroužku, klubu nebo ti šťastnější po dlouhém přemlouvání rodičů a přemírou argumentů, na co ten počítač vlastně hrozně nutně potřebujeme, i doma. Naše dětství bylo nejen v tomto ohledu úplně jiné, než dětství západních teenagerů, kteří měli dostatek všeho. Dívám se na jedno takové video a vlastně jsem ráda, že to u nás bylo, jak to bylo. U nás nebyly žádné krámky s počítačovými hrami, asi s počítači samotnými. Počítač doma nikdo neměl, pokud ano, byl to luxus a když se to provalilo, okamžitě jste byli šacovaní přinejmenším za gangstery nebo dobré kámoše veksláků. Počítač nebylo možné normálně koupit. Občas je měli v Tuzexu, ale k TK (Tuzexové koruny) neměli přístup všichni a tak se obvykle měnily na černém trhu. Ale ne vždy a nikdy jich nebyl dostatek pro každého. Tuhle dostali Spectra a když se to provalilo, byla před krámem fronta až ven. Samozřejmě, že se dostalo jen na ty nejrychlejší. Takové Atari XL se válelo ve výkladní skříni, protože to si nemohl dovolit hned tak někdo. Další způsob, jak se dostat k počítači, byl nechat si jej propašovat někým, kdo se dostal na Západ. To šlo a dělalo se to.

Tohle všechno na Západě neznali. Šli jednoduše do trafiky a tam si koupili Spectrum skoro jako přílohu k novinám. Pak zašli jinam a donesli si domů společně s počítačem deset nových originálek, když na tom zrovna byli finančně dobře. U nás to bylo úplně jinak. Nejdřív jste složitě sehnali počítač, pak k němu sháněli záznamovou jednotku (většinou vhodný kazeťák) a software se nikdo neprodával. Ten prodávali lidé, které si dovolím nazvat kopírovači, protože termín pirát se pro ně nehodí, neboť kopírování softwaru u nás nebyl trestný čin a zákony neznaly nic jako počítač či počítačový program. Takže kopírovači dávali inzeráty do časopisů a novin s adresou nebo telefonem, kam jste si napsali nebo zavolali o seznam. Ten vám poštou přišel, většinou v papírové formě, zřídkakdy v nějaké databázové formě pro váš počítač. Sehnali jste si prázdné kvalitní kazety (tedy ne značky Emgeton), což také nebyl snadný úkol, případně jste uronili slzu a vydali své nahrávky písniček nahraných ze západního rádia nebo u kamaráda na „dvojčeti“ na pospas pisklavým zvukům programových záznamů pro počítač. Tyto kazety jste poslali spolu se seznamem vybraných her na adresu kopírovače, ten kazety nahrál a na dobírku zaslal zpět. Cena jedné hry byla něco kolem 1 až 10 Kčs, záleželo na kopírovači, jak si hry ocenil. Případně sám kopírovač nabízel vlastní kazety, což se samozřejmě mohlo prodražit. Hry tak byly nahrané na kazetách za sebou, na jistých platformách v systému Turbo, aby se jich na kazetu vešlo co nejvíc. Nikdo neřešil, kolik která hra na Západě stojí peněz. Hry byly cracknuté s odstraněnou ochranou proti kopírování a nezřídkakdy i nekompletní nebo nějakým způsobem poničené, to když cracker svůj podlý výtvor pořádně neotestoval nebo k jeho uložení použil jen tlačítko Snap či Freeze. Takže vztah ke hrám byl velmi tuctový. Měli jste teoreticky k dispozici o hodně víc komerčních her v podstatě zadarmo, než váš kolega teenager ze Západu. Takováto pokoutná nabídka softwaru u nás byla obohacována i tuzemskými „produkty“, které byly skutečně zadarmo, byly v češtině nebo ve slovenštině a které se na Západ dostaly až zpětně s příchodem Internetu, přičemž jim nikdo do teď nerozumí, pokud nebyly napsány v angličtině.

Západ zahlcený reklamou, pestrobarevnými časopisy s postery a recenzí každé nové hry byl úplně někde jinde. U nás se doma hrálo, kopírovalo, odepisovalo na inzeráty, programovalo a crackovalo. Ve škole nebo v kroužku se dělaly seriózní věci, jako programování, ovšem vždycky to stejně skončilo u nějaké hry. Tam západní počítače být nemohly a tak se programovalo na IQčkách, PMDčkách, Consulech atd. Když tam někdo propašoval Spectrum, bylo to nelegální a nesmělo se o tom oficiálně mluvit. V klubech specializujících se na určité platformy to bylo jiné, i když tam se asi ponejvíc kopírovaly právě ony západní hry. Bylo to zadarmo, byli jste omezení v podstatě jen vaším počtem a kapacitou kazet anebo aktuální nabídkou. Přinesli jste si nahranou kazetu domů a ani jste si do týdne nestihli všechny hry pořádně zahrát, a už tu byl další sraz v klubu a nějaké nové hry a programy. O hrách se nedalo přečíst nikde, pokud jste zrovna nenarazili v trafice na vydání polského Bajtku nebo srbochorvatského MojMikra, což byly plátky, které se tvářily jako profesionální, ale herní recenze v nich byly. Nějaký Sinclair User, Crash nebo Zzap!64? Ty nikdo, možná kromě Fuky a lidí kolem něj neznal, protože se tu prostě nedaly sehnat.

I u nás se objevovaly listingy programů v časopisech. Třeba v ABC nebo Elektronice. Seriózně, i když okrajově a čistě v technické rovině, se počítačům věnovalo Amatérské Rádio. Byly i samizdaty jako Karolinka, zpravodaj Atari Klubu nebo poloprofesionálně se tvářící Mikrobáze. A to bylo všechno. Plátky jako ZX Magazín, FIFO, a herní časopisy Bit nebo Excalibur přišly až na sklonku té doby, lépe řečeno na začátku té nové, skvělé a všemi s nadějemi očekávané éry. Jako bedroom coder jste si doma bastlili textovku v BASICu, abyste ji potom nahráli někomu na kazetě a jen doufali, že se rozšíří dál. Musím říct, že tohle mě stále baví a nějaký posun dál vstříc profesionalitě vnímám jako možný impuls ke ztrátě zájmu o tyto věci. Relativně. Proto mě zajímá demoscéna, což je kreativní záležitost, která je až zarytě nekomerční a co si tak za těch dvacet a více let všímám, lidi, kteří profesně nezůstali „v oboru“, ale šli jinam, tato činnost stále naplňuje a baví. Není to samozřejmě pravidlem, ale mám takovou zkušenost. A tak zůstanu navždy člověkem, kterého bude bavit sedět večer doma u kakaa před osmibitovým počítačem a bušit do něj basicovské nebo assemblerovské řádky a budu mít radost, že mi po obrazovce jezdí čtvereček, pustím si demo na tři strany disket a doslova si užiju audiovizuální vjemy, u nichž do konce svého života nepochopím, jak jsou vlastně naprogramované, strávím hodinu hledáním staré kazety, kde by mohla být nahraná moje stará textovka a zjistím, že je přemazaná písničkami, nebo si jen tak projdu Jet Set Willyho, už po milionté, kde znám každý kout a nástrahu. Jen proto, že zas chci být v tom jeho tajuplném domě. Zážitek, emoce, a to mi stačí.

 Publikoval v 19:48
05Lis2018
 

Na největší demopárty zaměřenou výhradně na Commodore 64 jsem se přihlásila už na jaře. V posledních dnech se mi na ní ale stále více přestávalo chtít jet. Jednak proto, že už je zima a taky proto, že se poslední dobou necítím ve společnosti určitých lidí dobře. Oni za to ale nemůžou a také je třeba zmínit, že jsem byla připravená tuto skutečnost překousnout. Nicméně jsem se na výlet do Holandska nakonec vydala. Jeli jsme s PCH, Silliconem, Visacem a Comosem mikrobusem Fiat Ducato, který PCH na poslední chvíli vyměnil za jiné auto, u kterého se po 40 km jízdy objevila závada motoru. Nicméně zhruba v půli cesty jsme zjistili, že i Ducato není úplně v pořádku, ale cestu tam i zpátky naštěstí zvládlo.

Cesta byla dlouhá a docela nudná. Použití tří nezávislých navigací se neukázalo jako dobrý nápad, protože nás jedna z nich v jednu chvíli žádala o otočení se na dálnici a pokračování asi 17km zpět. Nakonec jsme ale do městečka Someren ve východním Holandsku dorazili jen s asi dvouhodinovým zpožděním.

Párty se konala v komplexu domků za Somerenem s několika menšími halami, určenými zřejmě pro koncerty a přednášky, jídelnou a ubytovacími kapacitami. V ceně 110 EUR bylo jak ubytování, tak snídaně a večeře. Bohužel na můj vkus druh večeří byl velmi nezdravý, byly přistavené auta vydávající burgery s opečenými brambory, kečupem a tatarkou, to vše na plastových talířcích s plastovými příbory. Druhý den jim ale zřejmě příbory došly, a tak měli jen malá dřevěná napichovátka, čímž se to jídlo skoro nedalo jíst. Oba dny byla k dispozici stejná jídla – smoked burgery nebo papírové košíčky s něčím bezmasým, které ale byly na první pohled docela malé. Současně byl uvnitř nepřetržitě k dispozici bar s pivem, vínem a nealko nápoji zdarma. WC se zdály být unisex, žádní panáčkové a panenky, což mě potěšilo.

První večer mě přepadla poměrně špatná nálada a ještě se mi udělalo z majonézy u burgeru špatně, tak jsem si šla už asi v půl jedenácté večer lehnout. Také za to mohla únava z téměř devítihodinové cesty autem. Na místě v druhé hale sice probíhaly nějaké koncerty, ale šíleně mě začala bolet hlava, že jsem raději šla do sprchy a pak se vyhoupnout na palandu. Kluci, kteří přišli spát kolem druhé ráno chrápali, ale naštěstí si všude vozím špunty do uší, takže noční hluk se tím aspoň částečně vyřešil.

Ráno byla od devíti snídaně formou jakéhosi švédského stolu, ale spíš to byly jen po stole rozházené potraviny v obalech a každý se musel obsloužit, jak uměl. Později přibyly i párečky nevalné chuti a v neděli i neoloupaná vejce na tvrdo. Do composystému jsem nahrála svůj hudební příspěvek a ještě dodělávala příspěvek do PETSCII grafiky, který jsem měla rozdělaný. Čekala jsem, že se na akci objeví Gideon, autor slavné 1541-Ultimate/II/II+/Ultimate 64 s nějakými kousky na prodej, ale bohužel neměl nic. Místo toho se tam, jako na jiných akcích ukázal Jens Schönfeld, prodávající své C64 Reloaded MK2 a kejsy na C64. Pak tam někdo prodával různá trička s osmibitovou tématikou po dvaceti eurech a nějaký Holanďan rozprodával svou rozsáhlou sbírkou Commodorů, softwaru a periférií. U něj jsem si koupila bílou klávesnici pro C64 se starým potiskem a nějaké štítky pro C64 a Atari ST. Měl tam kromě švábů pro C64 i TEDa pro C16, ale jeho prodej si nakonec rozmyslel.

bigsid

Odpoledne začala compa tím pro mě nejdůležitějším, hudebním. Hudeb bylo celkem 27, takže to trvalo opravdu dlouho a můj příspěvek byl puštěný jako třetí od konce. Příspěvek byl do composystému uploadnutý jako třetí v pořadí, tak si myslím, že hudby pouštěli od konce. Podle ovací a gratulací lidí se zdálo, že si moje hudba povede poměrně dobře, nicméně na umístění na prvních třech místech vůbec nedosáhla a skončila až jedenáctá. Tady musím říct, že se mi nelíbil způsob prezentace hudebních a grafických příspěvků. Nejen, že compo nebylo anonymní, takže podle mého názoru dobře zafungoval namevoting, ale hudební příspěvky byly ukazovány s obrazem, čehož většina lidí využila pro přípravu playeru s nějakým grafickým efektem a tím si zvýšila šance na úspěch. Zmínka o tomto v pravidlech vůbec nebyla, takže to povoleno bylo, ale já to cítím jako diskriminaci. Náš PETSCII obrázek působil mezi konkurencí trochu jednoduše, ale jeho účel byl spíše pobavit. Skončil osmý z jedenácti. Ještě si pamatuju, jak nám v pátek, tj. den před compem, na stole přistál vytisknutý Facetův soutěžní obrázek, kde byla žádost o hlas. Tomu já říkám nefér soutěžení. Kdyby šlo o nějakého nováčka, ale Facet je dobrých dvacet let známý grafik na PC a Amiga scéně a toto opravdu neměl zapotřebí. Alespoň nakonec skončil až pátý.

Obecně vzato byla compa plná těch nejlepších věcí, jaké se dají na C64 vidět. Zlatým hřebem pak bylo večerní demo compo, které bylo vskutku úžasné. Ne nadarmo se říká, že na X se prezentují ta nejlepší dema pro C64 a je to pravda. Demo s motivem Star Wars bylo jedinečné. Mě se ale líbily víc jiné příspěvky, nejvíc pak titul C-Bit 18 od poměrně nového seskupení Performers, jehož hudebníkem je i člověk s nickem c0zmo, se kterým jsem měla možnost mluvit a znám ho i z předchozí C64 akce v Německu, na které jsem byla. Objevil se taky náš starý známý Exile, kterého jsem neviděla od poslední X párty v roce 2012. V několika demech se objevily memoáry nedávno zemřelých scenerů, což mě přivedlo k zamyšlení, že jich poslední dobou ubývá nějak moc.

V sobotu odpoledne mě odchytil známý C64 hudebník Jeroen Tel, nebo spíš já jeho, když se náhodou přichomýtnul u mého Commodoru, abych se ho zeptala na jeho nevydané a mnou zaplacené album Tel Me More. Byl ale hodně opilý a tak rozhovor s ním pro mě nebyl moc příjemný. Nicméně mě vřele ujišťoval, že jeho projekt, který se financoval před několika lety přes Indiegogo a který dosud nespatřil světlo světa, opravdu dodělá. Otázka je, kdy to bude. Ono to totiž vypadá, že nejsem jedniný člověk, koho tříleté zpoždění rozrušuje. Jeroen mě ujišťoval, že všechno chce svůj čas, že to opravdu dodělá a to, proč nedává informace o progresu je kvůli tomu, že na tom intenzivně pracuje. Moc se mi tomu nechce věřit, zvlášť když jsem potom našla tuto stránku. To, co mi říkal působilo velmi sebejistě a až se mi tomu nechtělo věřit. Otázka je, do jaké míry kecal. Takže uvidíme, třeba se toho alba do konce života dočkáme. Potom jsme ho ještě se Silliconem odchytili, aby mu zespodu podepsal jeho C64. To s radostí udělal a pak už jsme ho nechali, ať tluče šrouby do hlavy zas někomu jinému.

Co se mi na párty nelíbilo byla typická atmosféra západních parties, která mi kazila klid, konkrétně to, že neustále hrála nějaká hudba, i když neprobíhala žádná compa, lidé po sobě na dálku křičeli a vůbec bylo v hale hodně rušno. Venku byla už hodně zima, takže jít jen tak ven se provětrat bylo ztíženo právě chladnem a také tím, že všichni kuřáci postávali přímo před hlavním vchodem, který byl neustále otevřený a tak se do haly nekontrolovaně dostával nepříjemný zápach zvenku. Ráno mi z toho smrdělo oblečení, jako bych strávila noc v nějaké hospodě. Další negativum byla nepřítomnost internetu přes WiFi. WiFi síť sice byla, ale jen pro účely hlasovacího infosystému. K internetu se lidé připojovali individuálně mobily, což dává smysl, protože v zahraničí jsou běžné neomezené tarify a WiFi sítě s internetem tam nejsou tak častým jevem. Můj tarif není bohužel vůbec neomezený a navíc obsahuje dost málo dat, takže bylo nutné daty šetřit a vypínat je, stejně jako doma. Velikost akce (na jejím konci bylo uvedena účast asi 330 návštěvníků) byla na hraně kapacit a bylo to znát. Občas nebyla volná židle, přes dav lidí se nedalo pomalu dostat dál do haly. Byla tam prostě hlava na hlavě.

Musím říct, že C64 scéna je velmi semknutá dohromady a i když se lidé osobně neznají, ale třeba jen podle nicků a profesí na scéně, mají si na takové akci co říct. Je hezké sledovat, když v probíhajícím demu je nějaký wow efekt a sál ho ocení hlasitým potleskem nebo zvoláním. Toto je jiné na rozdíl od ZX scény, která tak semknutě nepůsobí. Je na tom vidět, že C64 sceneři berou svou příslušnost ke scéně jako hrdost. Vím, o čem mluvím, protože po dohrání mého hudebního příspěvku se na mě otáčelo pár neznámých lidí s potleskem. Potěšilo to.

Z plánované sobotní procházky nebylo nic, protože jaksi nebyl čas a pořád jsme něco s naší partou řešili. Tu jsme hráli nějakou multiplayerovou hru, tu PCH po neúspěšných pokusech revitalizovat nějakou svou starou skladbu pro mono SID dostal nápad na novou hru a tak ji počas comp začal realizovat a dosavadní výsledek nevypadá špatně. Otázka je, jestli někdy spatří světlo světa celá hra. Sillicon mi zase ukazoval své testovací cartridge k C64 a já jsem z dlouhé chvíle dělala na jednoduché hře v BASICu, což sledoval Exile a radil, co kde dodělat.

Vyhlášení výsledků soutěží bylo v noci, jen asi hodinu po skončení comp, protože hlasovací systém byl elektronický přes webové rozhraní, takže spočítání asi organizátorům nedalo moc práce. Mezitím jsem se stihla jít vysprchovat, a pak jsem se vrátila na zbytek demoshow a vyhlašování. Spát jsem šla asi v půl druhé.

Ráno po snídani jsem si jen sbalila počítač a monitor a po krátkém čekání na Comose jsme vyrazili k domovu.

X byla typická demoscenerská akce, která na mě působila trochu nepříjemně, proto zatím účast na další X v roce 2020 neplánuji. Za 110 EUR bylo k dispozici spaní, sprcha, jídlo a pití, ale některé věci vyřešené nebyly. Bylo ale vidět, že se organizátoři snaží. Často třeba procházel mezi řadami stolů sběrač prázdných lahví a odpadků. Pro mě osobně ale negativa nad pozitivy převažovala a tak jsem se rozhodla, že už se nebudu trápit a budu spíš navštěvovat jen malé lokální akce. Jestli si nechám ujít i Revision, o tom však ještě nevím.

Fotky ani videoreportáž nemám. Nebyla vůbec motivace něco takového dělat. Tak kdo tyto věci čekal, tomu se omlouvám. Všechny příspěvky lze nalézt na csdb.dk. Děkuji Vám za pozornost.

Edit: Ještě mi tu Sillicon posílá odkaz na video z párty, které někdo cizí dělal. Tady.
A tady je timelapse video, které našel Comos. Díky!

19Říj2018
 

Pozn.: Dle některých reakcí byl nadpis nepochopen a jde o záměrnou chybu :)

Předně, report z Bytefestu nebude, když už je videoreport na mém trubkovém kanále akitekk.

Chci jen napsat, že jak jen je gumácká klávesnice špatná, jak se o tom psalo v tomto článku, zase taková hrůza to není. A postavíme-li si na stůl gumáka, bude jeho okrasou. Na pěkném a roztomilém designu z rukou Ricka Dickinsona jistě na první pohled zaujmou barevná duha s barevně rozlišenými klíčovými slovy na, pod a nad klávesami. Já se na to i po 32 letech, kdy jsem gumáka spatřila poprvé, nemohu přestat vynadívat. Tuhle mě zaujal materiál řemínku nebo chcete-li tahu, se kterým se dodávaly hodinky Pebble 2. Byl totiž na dotyk velmi příjemný. Klávesnice gumáka na mě působí podobně. Z mimo jiné velmi zajímavé přednášky pana Wernera na Bytefestu o verzích spectráckých mainboardů jsme se dozvěděli, že zákázku gumových klávesnic zajišťovala firma vyrábějící prezervativy. Možná to má s příjemností souvislost.

Gumák je také velmi malý. V porovnání s C64 nebo Atari působí roztomile, o Amstradu nemluvě, a vůbec se nedá říct, že by člověk s průměrně velkými rucemi potřeboval větší klávesnici. Na tom počítači je prostě vidět, že lidé při jeho návrhu přemýšleli. Takže mě těší, že Spectrum, i když v podobě portugalské anóbrž americké, s jiným, ale neméně sympatickým designem, bylo mým prvním počítačem.

 Publikoval v 12:22