04Úno2019
 

Dovoluji si ctěné čtenářstvo upozornit, že zveřejnením předminulého článku bylo, jak se říká, píchnuto do vosího hnízda. Vosičky se nám vyrojily a zaprasili komentáře stupidními výlevy. Pokud se mi komentáře nebudou líbit, budou si z někoho dělat srandu nebo ho snad i urážet, budou smazány. V tomto tu žádná demokracie nebude trpěna. Za článkem si stojím a jestli někomu pošramotí jeho naducané ego, může si srdéčko vylít třeba na hovnofóru nebo na atlasu hub. Zde ale vládne tvrdá ruka cenzora. Komu se to nelíbí, nemusí sem chodit.

 Publikoval v 08:52
25Led2019
 

Taková úvaha. Když se kolem sebe rozhlédnu, někdy se nestačím divit. Commodoristi jsou na celém světě. Není to ničí chyba, prostě fanoušci nejdéle prodávaného modelu osmibitového počítače na světě (čímž je C64) tu jsou a je třeba to brát s nadhledem. Někteří z nich jsou totiž tímto entusiasmem přímo infikováni. Není to jen u nás, tito jedinci se vyskytují napříč celou C64 scénou. Jde o to, že se už nedá mluvit ani o nějakém nadšenectví, ale o čistém fanatizmu. Jak jinak si mám vysvětlovat jejich neustálé narážky na příznivce jiných platforem, jejich shazování a neustálé nabubřelé pyšnení se pořád tím samým. Přitom, kdyby v C64 nebyl SID, je to dost průměrný počítač, v některých věcech až podprůměrný (parodie na Basic, ultrarychlý přístup na disketu a jiné libůstky, že). Takže ano, C64 se veze především na úspěchu svého zvukového čipu, o tom není pochyb. To, že má další výjimečné vlastnosti je trochu vedlejší, protože podobné měly některé další systémy té doby. SID udělal z C64 modlu, k níž se sklání majoritní většina pravověrných. Skoro se mi chce napsat, že je škoda, že si po světě nevybudovali své vlastní svatostánky, kam by se mohli chodit sklánět před svým elektronickým hnědohnědým spasitelem. Nepochybuji o tom, že takto uměle a záměrně zaslepení lidé existují i na jiných platformách, ale zatím se mi nikde jinde nepovedlo zaznamenat tak silný závan patriotismu, jaký vládne na scéně Commodoru 64.

Já si myslím, že Commodore 64 je na svou dobu excelentní kus hardwaru a zaslouženě se vyráběl a prodával přes deset let v nezměněné verzi. Vznikla kolem něj komunita, crackerská scéna, z ní demoscéna, spousta dobrých i skvělých her, hardwaru i literatury. Commodore 64 dal světu mnoho dobrého. Mám k němu také pozitivní vztah a považuji jej za poměrně podařený počítač, když přihlédnu k osobním vzpomínkám, kvalitě softwaru, atd. Co ale dělají zmínění lidé postižení diagnózou Commodore 64 tak zlého? Možná si to ani neuvědomují, ale žijí ve vlastním světě, který je poněkud krátkozraký. Slepě rozšiřují svou víru a vzájemně se v ní přesvědčují. Znáte takové to hospodské chlapácké poplácávání po zádech nad půllitrem piva? Kdo z postižených toto čte, pevně doufám, že se chytne za nos.

V čem je tedy problém? Dalo by se říct, že Commodoristi jsou nejnamyšlenější z namyšlených. Stojí si za tím, že jejich platforma je zdaleka ta nejlepší v celém vesmíru i kousek za ním. Spolčujíc se do skupin, aby udržovali „ducha scény“, nemístně napadají příslušníky jiných platforem nejen slovně, ale svými scenerskými produkcemi, nabubřelým vychloubáním se a především mlžením z čisté neznalosti. Z nedostatečné znalosti poměrů, faktů a vůbec celých mikrosvětů jejich nepřátel, tedy nejen schopností hardwaru. Vždyť se říká, že je dobré znát nepřítele. Někteří lidé z C64 scény to ale chápou zcela doslovně a vedou svou celoživotní svatou válku proti jinověrcům. Můžu tady jako člověk zajímající se o několik jiných osmibitových platforem vyjmenovat X věcí, proč je C64 sračka a nahovno, ale nebudu to dělat, protože nechci být, jako oni. Stejně mě vezmou za slovo a budou bez jakéhokoliv kontextu argumentovat, že to tu přece bylo napsáno. Chodit na IRC kanál #c-64 a zmiňovat tam v jakékoliv souvislosti jiné platformy je nebezpečné, nechce-li člověk zplakat nad výdělkem při sdělení nějaké informace v dobrém úmyslu, která je díky tomu, že je člověk zmíní jinověrství automaticky považovaná za invazivní drzost.

Je to smutné, ale ti, kdož říkají, že války mezi osmibitisty skončily, se tak trochu mýlí, protože lidé, kteří před dvaceti lety slepě tvrdili svou commodoristickou pravdu, ji slepě tvrdí nadále, a to je moc smutné. Co naplat, že ostatní platformy, ať už se svými specifickými omezeními či výhodami jsou jakkoli lepší než je jakákoli jedna vlastnost Commodoru 64. I když jsou tu nové technologie a postupy, jak z těch starých želez vymačkat i to, co nejde, stále jsou tu pravověrci, kteří se nedají opít rohlíkem a stále tvrdošijně bazírují na tom, že „Commodore je nejlepší!“. Jistěže by se dali najít i lidé z necommodoristických platforem, kteří se chovají podobně, jsou ale zastoupení v o dost menších počtech.

Takže C64 je nejlepší a přes to nejede vlak? Ale milí přátelé, pozor, už jede! Nejlepší je totiž Ferda. Každý z celé řady osmibitových počítačů má své klady i zápory a C64 není žádnou výjimkou, tak už to konečně pochopte a nevrážejte bezohledně do ostatních. C64, Atari, Spectrum, CPC, Thomson, PMD, PP-01, VIC-20, i ta VCSka jsou jedinečné koncepty zasluhující si pozornost a vědění oč jde. Takže milí pravověrní -isti, už se přestaňte navážet do jiných, rochnit se blahem nad zvuky kuňkajících žab a mňoukajících koček, které zlý Hubbard tahá za ocas a raději se vzdělávejte, protože všechny platformy dokáží něco jedinečného, co právě ta druhá ne. Tě pic!

 Publikoval v 21:43
17Led2019
 

Svět je v poslední době pěkně v prdeli. Tuhle slyšíte zlé zprávy z Británie, když vidíte na plakátě Babiše, otvírá se vám kudla v kapse, na akitekk nemáte žádný feedback, tak s ním praštíte, pořád vás někdo spamuje tweety ohledně C64 a do toho těsně před Vánoci dostanete virózu anginózního typu (příšerná bolest v krku bez horeček), jejíž následky cítíte další měsíc. A tak dnes napíšu něco ze zcela jiného soudku. Bude to o jídle. Ale nebuďte předem zklamaní, nenajdete tu recept na pšeničný steak, ani na žádný jiný kuchařský recept, ba se ani nedozvíte, jaká jídla mám nejraději.

Článek je totiž o životosprávě. Všímám si, že je kolem mě spousta lidí stejného věku, kteří životosprávu vůbec nijak neřeší a je to na nich sakra vidět. Vypadají staří, jsou špekatí, mají potíže se zadýcháváním. Já tyto potíže (ťuk na dřevo) zatím nemám. 128 schodů vyběhávám téměř denně zatím celkem s klidem. Krom pravidelného cvičení taichi, přikládám váhu svému zdraví i složení jídelníčku. Takže, jak vypadá můj typický den ohledně přísunu potravy?

– vstávám velmi brzy, kolem páté hodiny. Ihned potom lehce snídám, většinou tyčinku müsli, kolečko „polystyrénu“ (nějaký koncentrovaný rýžový chlebíček), zapiju sklenicí vody z kohoutku, jdu do práce.

– v práci si uvařím hrnek čaje bez cukru a s tím vydržím až do oběda

– na oběd v 11:00 (pokud možno) volím ze zaměstnanecké kuchyně, kde bývá až 7 jídel. Vybírám si podle toho, jestli a jaké je v pokrmu maso, vyhýbám se sladkému. Nejím houby a brokolici nesmím. Nejím polévky jako předkrm. Takže volba většinou padne na něco bezmasého, třeba sojové kostky na milion způsobů, cokoliv nesmaženého z kuřecího masa (bez hub!). Zásadně si nevybírám jídla s knedlíky. Samozřejmě někdy mám chuť i na něco smaženého, tak si nějaký ten kuřecí řízek nebo rarášky dopřeju. Čemu nikdy neodolám je čevabčiči s cibulí, hořčicí a bramborem a játra s tatarkou. Je to špatně, ale nemůžu si pomoct.

– po obědě následuje další čaj nebo káva, někdy sladím, jindy ne.

– odpoledne po návratu z práce následuje svačina nebo, pokud se vracím pozdě, rovnou večeře. Poslední dobou se svačina skládá z nakrájené bagety (asi 6-8 plátků) namazané máslem, k tomu několik minirajčátek a ovocný džus. Večeře je buď stejná (vždy záleží, kolik mám zásob) nebo si uklohním zeleninový salát ve složení mrkev, kedlubna, okurka, paprika, rajče, kápnu na to trochu olivového oleje a hodím špetku majoránky nebo jiného koření.

– když mám chuť na sladké, sáhnu po granku s mlékem, sypkém ovocném müsli s mlékem a grankem, atd. V létě pak hřeším u ovocných pohárů zmrzlin a bananasplitů.

– nesmím zapomenout na tzv. furtožerky. To jsou takové potraviny, které si neustále berete a pořád nemáte dost. Slané a kořeněné brambůrky jsou toho příkladem, ale ty já nejím. Místo nich si kupuji kukuřičné „žížaly“. Složení: 100% kukuřice.

Vzhledem k tomu, že moje váha v roce 2014 činila něco přes 70kg a nyní jsem na hranici 60kg, je to pro mě naprosto ideální stav, takže klidně můžu žrát, protože pod 60kg se dostat vzhledem ke své výšce 180cm už nechci. Nemám zdravotní potíže, nepřežírám se. Třeba pizzy v restauraci si už dávám většinou jen půlku a vystačí mi to.

A jak jste na tom vy?

 Publikoval v 10:41
03Led2019
 

Vyšlo nové album. Od nějakého Akio Tenshi, nebo nějaké Aki.. no to je zatím jedno. Hlavní je, že je konečně tu. Bylo připravováno v podstatě celý minulý rok a okamžiky strávené nad klaviaturou syntezátoru připojeného k počítači se sekvencerem se dají počítat na dny. Album se jmenuje Black Joy, tedy česky něco jako černá radost. Jestli jste někdy slyšeli MIDI Lidi, tak inspirace na tento název je odtamtud (nebo taky ztama). Velký vliv na druhou půlku alba měl také Ventolin, jehož hudba mě vedla k použití vokálů. Každopádně inspirace nestála jen na těchto dvou autorech, ve skutečnosti je mnohem širší. Pro samotnou práci byl nejdříve použitý Garage Band, ale záhy byl vyměněn za Logic Pro, který naštěstí umí garážbendové projekty importovat. Následně byly všechny skladby dodělávané jen v Logicu. Nevím, jak vypadají DAW na PC, ale tento software pro Mac je dle mého laického názoru geniální. A tak šlo skládání jako po másle. Ručně vytvořené zvuky z reálných osmibitů skladby oživují a dávají jim jistou jedinečnost. Hezkou minirecenzi napsal TDM:

Nové album od AKI je po dlouhé době jedinečným autorským a komplexním dílem. Je výjimečné svou původnností, nejsou na něm žádné předělávky jiných hudebníků. Kdo má AKIho hudbu rád, užije si nálož jeho nezaměnitelného stylu. Pro mě osobně album znamená hodně, kdo mne zná, ví o čem píšu. AKI používá velmi rafinovaně a vhodně nástroje mimo Logic, což zvuk alba nesmírně obohacuje a hlavně jej dělá jedinečným. AKI je mistr rytmických složek, silného aranžmá a vypracoval se na jednoho z nejlepších demo scene hudebníků. Právě z demoscény čerpá inspirativní zvuky, které si sám vytvořil na C64, ZX Spectru a dalších mašinkách. Osobně jsou mému srdci nejbližší skladby Train to Hakata, kde cítím vliv mých oblíbených ORM, dále Hidden Love a Nechoď (slyším vliv J. M. Jarreho, Tima Follina a The Black Lotus). Celkově se jedná o mimořádný počin, který se zaslouží vaši pozornost a pokud můžete, pošlete finanční příspěvek.

V podstatě má TDM velký cit pro to, co mě přijde také kvalitní a tak zmínku o Train to Hakata atd. s povděkem kvituji.

Je tu také milý tweet od @logout128:

Už si ani nevzpomenu, kdy jsem si naposledy koupil muziku. Při běhání poslouchám třicet let staré bohlenovky, v práci osmihodinovou smyčku hnědého šumu, abych utekl před zvuky slepičárny. Tohle album mě ale vytrhlo z letargie, @AkioTenshi, díky.

Každopádně, dost řečí. Album najdete na bandcampu, kde si jej můžete zdarma poslechnout nebo koupí přispět na dobrou věc (Dobrá věc rovna jest možnému pořízení vysněného retro syntezátoru či všelijakých MIDI kontrolérů, následně použitých k tvorbě dalšího alba). A tímto děkuji všem, kteří tak učinili. Tvorba zabrala hodně času a spálené elektriky a koneckonců kdo si to koupí, tak má asi důvod, že se mu to nějak záhadně líbí :-)

 Publikoval v 20:19
17Čec2018
 

Nedávno jsem tu psal, že moc nestřídám počítače. Je to pravda, samozřejmě. Nicméně si jednu zásadní změnu dovolím. Někdo si toho už možná všiml, někdo ne, každopádně měním nick. Proto i tento blog brzy změní doménu z blog.factor6.cz na něco jiného, s nějvětší pravděpodobností na blog.tenshi.cz. Dále ctěné čtenářstvo žádám, aby mě ti, kteří mě v minulosti oslovovali „Factore“, tohoto oslovování zanechali, jelikož mě to vysloveně irituje (a jelikož tento nick ze začátku devadesátých let zcela ztratil na původním významu mé identity – nebo jinak: čas běží, lidé se mění), nadále používali kratší „Aki“ nebo „Akio“. Má to několik důvodů z nichž jeden je i tato změna. Nick Akio Tenshi je na světě už pět let a proto si myslím, že pětiletá doba tranzice je dostatečně dlouhá na to, aby se toto jméno zapsalo do lidské paměti. Rovněž můj profil na Twitteru je změněn na @akiotenshi. Změny na serverech jako pouet, csdb.dk nebo DemoZoo jsou již provedeny. Účet na jabberu zatím zůstává. Prozatím děkuji. Až toto URL přestane fungovat, vyzkoušejte to nové.

 Publikoval v 12:36