Akio

29Led2019
 

Kniha Micro Kids od Garyho Plowmana vyšla loni těsně před Vánoci na Amazonu. Je to druhá publikace autora, první byla kniha ZX Spectrum Games Code Club s listingy her v Basicu pro ZX Spectrum, které si čtenář má přepsat ručně do počítače. Už tím chtěl Plowman navodit jakousi retro atmosféru a přiblížit datlování programů z časopisů dnešní generaci, i když nevím, kdo z dnešních teenagerů by na toto byl zvědavý. Hry neobsahují žádné zvláštní basicovské triky, někdy se zdá, jakoby je psalo dítě, např. soudě podle nepříliš povedeného zarovnávání textů na obrazovce nebo úrovně grafiky UDG.

Kniha Micro Kids je uváděná jako výlet do báječných 80. let minulého století, kdy ve zkratce hlavní hrdina Billy Twist dostává na Vánoce 1983 svůj první počítač, ZX Spectrum, prožívá dobrodružství hraním a prozkoumáváním nových her, vše je nové a skvělé. Už z prvních stránek je jasné, že knihu psal Brit a zachycuje tamní počítačový boom 80. let z pohledu malého kluka. Dalo by se říct, že se jedná o dětskou knížku, ale v rámci příběhu uvádí i konkrétní technické detaily, spíše by se dala zařadit mezi ony pestrobarevné průvodce retro hrami, které už známe. Jen zde je všechno zabalené jen do textu s max. několika screenshoty z her, o kterých je právě řeč a do příběhu, trvajícího od Vánoc 1983 do Nového roku 1985. V něm Billy dostává počítač, řeší první problémy s jeho zapojením, kupuje si herní časopisy a hry, shání peníze kde se dá. Několik jeho přátel také získává počítač, a aby to bylo spravedlivé, tak někteří z nich i jiné platformy jako C64 nebo Atari 800XL. Společně pak o letních prázdninách zakládají ve staré zahradní boudě počítačový klub a pořádají herní turnaje, shánějí peníze na dovybavení počítačů joysticky, atd. Pro Brita, pamatujícího tuto dobu jistě pěkné a nostalgické čtení, i když musím říct, že mezi řádky je silně cítit autorův záměr být co nejvíc nostalgický a kdo je jeho cílovkou.

Na knize je vidět, že lidé na Západě tehdy žili úplně jinak, než my. Z knihy je cítit velký závan komerčního životního stylu, což je jistě z pohledu autora i publika, kterým je kniha určená přirozené. Na mě ale zapůsobila tak, že vyrůstat tehdy na Západě nebo u nás byl setsakramentský rozdíl, protože já mám minimálně ohledně shánění her, rozšíření počítačů mezi lidmi a programování zcela jiné vzpomínky. Často je v knize zmiňováno, co kolik stojí, pořád tam kdosi na něco „shání prachy“ a přitom slintavě krouží po městě s plnými krámky počítačů a počítačových her na každém rohu. Pro našince něco nepředstavitelného, že by šel jen tak do města a koupil si počítač.

Knihu hodnotím průměrně, protože pro našince přináší jen informativní charakter doby za Železnou oponou, nikoli sondu do našich vlastních počítačových vzpomínek. Za 10,50 USD za paperback nebo 7,50 USD za elektronickou verzi asi nedostanete úplně dechberoucí čtivo, do kterého by se měl čtenář jak se říká zažrat, nicméně čtení to není špatné. Pro doplnění – kniha je samozřejmě v Angličtině.

 Publikoval v 13:14
25Led2019
 

Taková úvaha. Když se kolem sebe rozhlédnu, někdy se nestačím divit. Commodoristi jsou na celém světě. Není to ničí chyba, prostě fanoušci nejdéle prodávaného modelu osmibitového počítače na světě (čímž je C64) tu jsou a je třeba to brát s nadhledem. Někteří z nich jsou totiž tímto entusiasmem přímo infikováni. Není to jen u nás, tito jedinci se vyskytují napříč celou C64 scénou. Jde o to, že se už nedá mluvit ani o nějakém nadšenectví, ale o čistém fanatizmu. Jak jinak si mám vysvětlovat jejich neustálé narážky na příznivce jiných platforem, jejich shazování a neustálé nabubřelé pyšnení se pořád tím samým. Přitom, kdyby v C64 nebyl SID, je to dost průměrný počítač, v některých věcech až podprůměrný (parodie na Basic, ultrarychlý přístup na disketu a jiné libůstky, že). Takže ano, C64 se veze především na úspěchu svého zvukového čipu, o tom není pochyb. To, že má další výjimečné vlastnosti je trochu vedlejší, protože podobné měly některé další systémy té doby. SID udělal z C64 modlu, k níž se sklání majoritní většina pravověrných. Skoro se mi chce napsat, že je škoda, že si po světě nevybudovali své vlastní svatostánky, kam by se mohli chodit sklánět před svým elektronickým hnědohnědým spasitelem. Nepochybuji o tom, že takto uměle a záměrně zaslepení lidé existují i na jiných platformách, ale zatím se mi nikde jinde nepovedlo zaznamenat tak silný závan patriotismu, jaký vládne na scéně Commodoru 64.

Já si myslím, že Commodore 64 je na svou dobu excelentní kus hardwaru a zaslouženě se vyráběl a prodával přes deset let v nezměněné verzi. Vznikla kolem něj komunita, crackerská scéna, z ní demoscéna, spousta dobrých i skvělých her, hardwaru i literatury. Commodore 64 dal světu mnoho dobrého. Mám k němu také pozitivní vztah a považuji jej za poměrně podařený počítač, když přihlédnu k osobním vzpomínkám, kvalitě softwaru, atd. Co ale dělají zmínění lidé postižení diagnózou Commodore 64 tak zlého? Možná si to ani neuvědomují, ale žijí ve vlastním světě, který je poněkud krátkozraký. Slepě rozšiřují svou víru a vzájemně se v ní přesvědčují. Znáte takové to hospodské chlapácké poplácávání po zádech nad půllitrem piva? Kdo z postižených toto čte, pevně doufám, že se chytne za nos.

V čem je tedy problém? Dalo by se říct, že Commodoristi jsou nejnamyšlenější z namyšlených. Stojí si za tím, že jejich platforma je zdaleka ta nejlepší v celém vesmíru i kousek za ním. Spolčujíc se do skupin, aby udržovali „ducha scény“, nemístně napadají příslušníky jiných platforem nejen slovně, ale svými scenerskými produkcemi, nabubřelým vychloubáním se a především mlžením z čisté neznalosti. Z nedostatečné znalosti poměrů, faktů a vůbec celých mikrosvětů jejich nepřátel, tedy nejen schopností hardwaru. Vždyť se říká, že je dobré znát nepřítele. Někteří lidé z C64 scény to ale chápou zcela doslovně a vedou svou celoživotní svatou válku proti jinověrcům. Můžu tady jako člověk zajímající se o několik jiných osmibitových platforem vyjmenovat X věcí, proč je C64 sračka a nahovno, ale nebudu to dělat, protože nechci být, jako oni. Stejně mě vezmou za slovo a budou bez jakéhokoliv kontextu argumentovat, že to tu přece bylo napsáno. Chodit na IRC kanál #c-64 a zmiňovat tam v jakékoliv souvislosti jiné platformy je nebezpečné, nechce-li člověk zplakat nad výdělkem při sdělení nějaké informace v dobrém úmyslu, která je díky tomu, že je člověk zmíní jinověrství automaticky považovaná za invazivní drzost.

Je to smutné, ale ti, kdož říkají, že války mezi osmibitisty skončily, se tak trochu mýlí, protože lidé, kteří před dvaceti lety slepě tvrdili svou commodoristickou pravdu, ji slepě tvrdí nadále, a to je moc smutné. Co naplat, že ostatní platformy, ať už se svými specifickými omezeními či výhodami jsou jakkoli lepší než je jakákoli jedna vlastnost Commodoru 64. I když jsou tu nové technologie a postupy, jak z těch starých želez vymačkat i to, co nejde, stále jsou tu pravověrci, kteří se nedají opít rohlíkem a stále tvrdošijně bazírují na tom, že „Commodore je nejlepší!“. Jistěže by se dali najít i lidé z necommodoristických platforem, kteří se chovají podobně, jsou ale zastoupení v o dost menších počtech.

Takže C64 je nejlepší a přes to nejede vlak? Ale milí přátelé, pozor, už jede! Nejlepší je totiž Ferda. Každý z celé řady osmibitových počítačů má své klady i zápory a C64 není žádnou výjimkou, tak už to konečně pochopte a nevrážejte bezohledně do ostatních. C64, Atari, Spectrum, CPC, Thomson, PMD, PP-01, VIC-20, i ta VCSka jsou jedinečné koncepty zasluhující si pozornost a vědění oč jde. Takže milí pravověrní -isti, už se přestaňte navážet do jiných, rochnit se blahem nad zvuky kuňkajících žab a mňoukajících koček, které zlý Hubbard tahá za ocas a raději se vzdělávejte, protože všechny platformy dokáží něco jedinečného, co právě ta druhá ne. Tě pic!

 Publikoval v 21:43
17Led2019
 

Svět je v poslední době pěkně v prdeli. Tuhle slyšíte zlé zprávy z Británie, když vidíte na plakátě Babiše, otvírá se vám kudla v kapse, na akitekk nemáte žádný feedback, tak s ním praštíte, pořád vás někdo spamuje tweety ohledně C64 a do toho těsně před Vánoci dostanete virózu anginózního typu (příšerná bolest v krku bez horeček), jejíž následky cítíte další měsíc. A tak dnes napíšu něco ze zcela jiného soudku. Bude to o jídle. Ale nebuďte předem zklamaní, nenajdete tu recept na pšeničný steak, ani na žádný jiný kuchařský recept, ba se ani nedozvíte, jaká jídla mám nejraději.

Článek je totiž o životosprávě. Všímám si, že je kolem mě spousta lidí stejného věku, kteří životosprávu vůbec nijak neřeší a je to na nich sakra vidět. Vypadají staří, jsou špekatí, mají potíže se zadýcháváním. Já tyto potíže (ťuk na dřevo) zatím nemám. 128 schodů vyběhávám téměř denně zatím celkem s klidem. Krom pravidelného cvičení taichi, přikládám váhu svému zdraví i složení jídelníčku. Takže, jak vypadá můj typický den ohledně přísunu potravy?

– vstávám velmi brzy, kolem páté hodiny. Ihned potom lehce snídám, většinou tyčinku müsli, kolečko „polystyrénu“ (nějaký koncentrovaný rýžový chlebíček), zapiju sklenicí vody z kohoutku, jdu do práce.

– v práci si uvařím hrnek čaje bez cukru a s tím vydržím až do oběda

– na oběd v 11:00 (pokud možno) volím ze zaměstnanecké kuchyně, kde bývá až 7 jídel. Vybírám si podle toho, jestli a jaké je v pokrmu maso, vyhýbám se sladkému. Nejím houby a brokolici nesmím. Nejím polévky jako předkrm. Takže volba většinou padne na něco bezmasého, třeba sojové kostky na milion způsobů, cokoliv nesmaženého z kuřecího masa (bez hub!). Zásadně si nevybírám jídla s knedlíky. Samozřejmě někdy mám chuť i na něco smaženého, tak si nějaký ten kuřecí řízek nebo rarášky dopřeju. Čemu nikdy neodolám je čevabčiči s cibulí, hořčicí a bramborem a játra s tatarkou. Je to špatně, ale nemůžu si pomoct.

– po obědě následuje další čaj nebo káva, někdy sladím, jindy ne.

– odpoledne po návratu z práce následuje svačina nebo, pokud se vracím pozdě, rovnou večeře. Poslední dobou se svačina skládá z nakrájené bagety (asi 6-8 plátků) namazané máslem, k tomu několik minirajčátek a ovocný džus. Večeře je buď stejná (vždy záleží, kolik mám zásob) nebo si uklohním zeleninový salát ve složení mrkev, kedlubna, okurka, paprika, rajče, kápnu na to trochu olivového oleje a hodím špetku majoránky nebo jiného koření.

– když mám chuť na sladké, sáhnu po granku s mlékem, sypkém ovocném müsli s mlékem a grankem, atd. V létě pak hřeším u ovocných pohárů zmrzlin a bananasplitů.

– nesmím zapomenout na tzv. furtožerky. To jsou takové potraviny, které si neustále berete a pořád nemáte dost. Slané a kořeněné brambůrky jsou toho příkladem, ale ty já nejím. Místo nich si kupuji kukuřičné „žížaly“. Složení: 100% kukuřice.

Vzhledem k tomu, že moje váha v roce 2014 činila něco přes 70kg a nyní jsem na hranici 60kg, je to pro mě naprosto ideální stav, takže klidně můžu žrát, protože pod 60kg se dostat vzhledem ke své výšce 180cm už nechci. Nemám zdravotní potíže, nepřežírám se. Třeba pizzy v restauraci si už dávám většinou jen půlku a vystačí mi to.

A jak jste na tom vy?

 Publikoval v 10:41
03Led2019
 

Vyšlo nové album. Od nějakého Akio Tenshi, nebo nějaké Aki.. no to je zatím jedno. Hlavní je, že je konečně tu. Bylo připravováno v podstatě celý minulý rok a okamžiky strávené nad klaviaturou syntezátoru připojeného k počítači se sekvencerem se dají počítat na dny. Album se jmenuje Black Joy, tedy česky něco jako černá radost. Jestli jste někdy slyšeli MIDI Lidi, tak inspirace na tento název je odtamtud (nebo taky ztama). Velký vliv na druhou půlku alba měl také Ventolin, jehož hudba mě vedla k použití vokálů. Každopádně inspirace nestála jen na těchto dvou autorech, ve skutečnosti je mnohem širší. Pro samotnou práci byl nejdříve použitý Garage Band, ale záhy byl vyměněn za Logic Pro, který naštěstí umí garážbendové projekty importovat. Následně byly všechny skladby dodělávané jen v Logicu. Nevím, jak vypadají DAW na PC, ale tento software pro Mac je dle mého laického názoru geniální. A tak šlo skládání jako po másle. Ručně vytvořené zvuky z reálných osmibitů skladby oživují a dávají jim jistou jedinečnost. Hezkou minirecenzi napsal TDM:

Nové album od AKI je po dlouhé době jedinečným autorským a komplexním dílem. Je výjimečné svou původnností, nejsou na něm žádné předělávky jiných hudebníků. Kdo má AKIho hudbu rád, užije si nálož jeho nezaměnitelného stylu. Pro mě osobně album znamená hodně, kdo mne zná, ví o čem píšu. AKI používá velmi rafinovaně a vhodně nástroje mimo Logic, což zvuk alba nesmírně obohacuje a hlavně jej dělá jedinečným. AKI je mistr rytmických složek, silného aranžmá a vypracoval se na jednoho z nejlepších demo scene hudebníků. Právě z demoscény čerpá inspirativní zvuky, které si sám vytvořil na C64, ZX Spectru a dalších mašinkách. Osobně jsou mému srdci nejbližší skladby Train to Hakata, kde cítím vliv mých oblíbených ORM, dále Hidden Love a Nechoď (slyším vliv J. M. Jarreho, Tima Follina a The Black Lotus). Celkově se jedná o mimořádný počin, který se zaslouží vaši pozornost a pokud můžete, pošlete finanční příspěvek.

V podstatě má TDM velký cit pro to, co mě přijde také kvalitní a tak zmínku o Train to Hakata atd. s povděkem kvituji.

Je tu také milý tweet od @logout128:

Už si ani nevzpomenu, kdy jsem si naposledy koupil muziku. Při běhání poslouchám třicet let staré bohlenovky, v práci osmihodinovou smyčku hnědého šumu, abych utekl před zvuky slepičárny. Tohle album mě ale vytrhlo z letargie, @AkioTenshi, díky.

Každopádně, dost řečí. Album najdete na bandcampu, kde si jej můžete zdarma poslechnout nebo koupí přispět na dobrou věc (Dobrá věc rovna jest možnému pořízení vysněného retro syntezátoru či všelijakých MIDI kontrolérů, následně použitých k tvorbě dalšího alba). A tímto děkuji všem, kteří tak učinili. Tvorba zabrala hodně času a spálené elektriky a koneckonců kdo si to koupí, tak má asi důvod, že se mu to nějak záhadně líbí :-)

 Publikoval v 20:19
17Pro2018
 

Původně jsem to ani psát nechtěla, protože reportáž z JHConu 2018 bude v některém z budoucích akitekků, ale stejně musím napsat pochvalné ódy na letošní ročník, protože to byl dle mého soudu jeden z nejlepších JHConů, na které jezdím od roku 2009 2007. Předchozí ročníky byly nepochybně lepší, protože byly beze mě. Takže, co bylo tak skvělé? Asi to vysypu jen tak jak mě to zrovna napadne, takže pardón za Chaos.

– Předně, byli jsme v tradičních prostorách dvou tříd v přízemí a ne, jak bylo proklamováno, o patro výš. +1
– Všude se topilo, pamatuji JHCony, kdy jsme mrzli a ohřívali se u radiátorů na chodbě. +1
– I s účastí nějakých 28 +- lidí to Logout zvládl skvěle. Dle mého názoru těch lidí už bylo příliš, ale klid na chodebních sedátkách se dal vyhledat. Takže +1.
– Sprchy. Věc, kterou nezbytbě potřebuji. Někdo ji nepotřebuje, někdo totiž smrdí, že si o tom všichni v jeho nepřítomnosti povídají, ale já nikoliv, a to díky klíči od tělocvičny a sprch, zajištěnému Logoutem. +1
– Automat na kafe. Ne na pseudo kávový nápoj. +1
– Varná konvice, snídaně pro ty, kdo neměli vlastní. Čaje, káva. +1
– Větrání. Za tohle děkuji i přesto, že teď pravděpodobně kvůli tomu marodím. Vzduch ve třídě byl místy skutečně nedýchatelný. +1
– Organizace jídla. Páteční pizzerka sice nebyla, ale byla jiná vývařovna. Kdo se nevešel, šel jinam. Sobotní indie se naprosto tradičně protáhla, nedělní udírna krom tiramisu za jedna mínus.
– Chuť poslouchat ty naše žvásty. Byly JHCony úplně bez soutěží. To se šlo do hospody, pak se přišlo a jen kecalo na místě kecalo a dost často i kódovalo a tak pořád dokola. Teď pro nás především JW dělá zábavné kvízy a mě to baví. Soutěž od TDM byla sice trochu (jako teda dost) crazy, ale naštěstí jsem se jí neúčastnila, protože viset za nohy hlavou dolů není moje vytoužená poloha.
– Přednáška o novém MB03+ Ultimate byla asi zlatým hřebem večera, který přišel poněkud neplánovaně a málem rozbil další předem naplánovaný program, nicméně se podařilo stihnout vše. Tímto děkuji člověkům JW a Logout za vzájemnou trpělivost. Taky to mohlo skončit tak, že by JHCon skončil předčasně, ale nestalo se a JHCon neskončil předčasně! +1

A na závěr se všem omlouvám za svou lamerskou bleskopřednášku na téma ZX Vega, a kdo to nezaregistroval, tak v pátek, kdy už byl JHCon v plném proudu rozesetý u večeří po celém Jindřichově Hradci, vyšel další akitekk. #hešték

 Publikoval v 21:14